Myšlienky, citáty z kníh a rôznych iných prameňov, ktoré ma oslovili a môžu poslúžiť ako zamyslenia.
A hned nato Hans, jeden z námořníků Francouze Franka, usedl do skifu a rychle vesloval k severnímu břehu. Velký demižon pod zadní plachtou prozrazoval jeho poslání. Nemohli se už ani dočkat chvíle, až oslaví těch padesát dolarů, které si tak lehce vydělali. Tak už to bývá se všemi, kdo holdují Démonu alkoholu. Když je potká šťastná náhoda, pijí. Když je nepotká, pijí v naději, že štestí přijde. Když jim štěstí nepřeje, pijí, aby zapomněli. Když se setkají s přítelem, pijí. Když se s přítelem pohádají, pijí, a ztratí-li ho, pijí. Když je jejich láska korunována úspěchem, jsou tak šťastni, že musí pít. Když se v lásce zklamou, pijí z opačného důvodu. A když nemají vůbec nic na práci, pak tedy zase pijí a jsou si jisti, že když se dost napijí, začnou se jim prohánět v mozku myšky a hned budou mít co dělat. Když jsou střízliví, chce sa jim pít, a když se jednou napili, chce se jim pít tím víc.
Občas mě moje mysl varovala. Kam až tohle ustavičné pití povede? Ale spolehněte se, že Démon alkohol takové otázky hladce umlčí.
,,Pojď, nejdřív se napij a já ti potom všechno vyložím”, to už je jeho způsob. A je to účinné.
A já, starý a důvěrný přítel Démona alkoholu, jsem dobře věděl, co mi slibuje - bílé, fantastické vidiny, sny o síle, zapomění, zkrátka všechno možné, jen ne věčně se otáčející pračky, vlníci se mandly, bzučení ždímaček a nekonečnou řadu naškrobených bílých kalhot, pohybujících se v páře pod mou poletující žehličkou. A tak tomu doopravdy je. Démon alkohol se vemlouvá do duší lidí slabých, vyčerpaných a unavených, kteří nemají v životě úspěch. A jak snadno jim dodá útěchy! Po celý čas je přitom ovšem obelhává. Tělu dodává zdánlivou sílu, duchu zdánlivý vzlet, věcem propůjčuje neskutečnou tvář a činí je krásnější, než jsou doopravdy.
Nesmíme však zapomínat, že Démon alkohol dovede měnit svou podobu. Právě tak jako ke slabým a vyčerpaným, obrací se i k těm, kdo hýří silou a mají přemíru životnosti, anebo naopak k těm, kdo se nudí a zahálejí. Vezme si pod paží kohokoli, ať je v jakékoli náladě. Svou síť přeludů dovede rozprostřít nad každým člověkem. Za uhasínající světlo dá nové, za holou skutečnost dá pozlátko iluze a nakonec oklame každého, kdo si s ním zadá.
/ Jack London, Démon alkohol /
Víte, co to je mít dost a být na dně? To je, když máte víc než dost a propadnete se níž, než bylo to, o čem jste si mysleli, že je dno.
/ Lubomír Černík, Chobotnice /
No alkohol je zákerný a zradný pán. V tichosti striehne a chystá ďalší útok. Čaká na príležitosť, keď sa alkoholik aj najbližší človek dajú ukolísať dôverou. Keď na okamih stratia pozornosť. Zaútočí vo chvíli, keď sú nepripravení a zraniteľní. Udrie silno a nemilosrdne.
Žiť s alkoholikom, ktorý začína abstinovať, je ako nanovo sa vášnivo zaľúbiť. Človek je šťastný, euforický a vďačný. Ľahko sa mu dýcha.
Vášnivá zaľúbenosť sa však pomerne rýchlo vytráca. Zmizne. Môže trvať niekoľko dní, či týždňov. No rozplýva sa, je čoraz ľahšia, až ju odnesie vánok. Jedného dňa je preč a človek nechápe, čo sa vlastne stalo. Isté je len to, že zmizla.
Abstinujúci alkoholik a narkoman vie byť čertovsky sentimentálny. Na celom svete nejestvuje človek, ktorého by ľutoval väčšmi než seba.
Konečne som sa oslobodila od Rickarda. Nezbavila som sa však pocitu viny. Stal sa mojím stálym spoločníkom. Mojou chronickou chorobou, mojím sprievodcom, mojím druhým ja. Pocit viny ma neopúšťal ani na okamih. Nevedela som si predstaviť život bez pocitu viny. Vina. Až po uši som sa utápala v jej lepkavom, zničujúcom objatí.
Pocit viny za to, že môj muž pije. Pocit viny za to, že droguje. Pocit viny za to, že sa mi nepodarilo donútiť ho, aby s tým prestal. Pocit viny za to, že som si ho vybrala. Pocit viny za to, že som s ním neskoncovala skôr. Pocit viny z toho, že som ho nakoniec vyhodila. Pocit viny voči deťom. Pocit viny voči sebe. Pocit viny voči okolitému svetu. Pocit viny z toho, že cítim vinu.
Kedy má človek dosť? Neraz som si položila túto otázku, ale doteraz som na ňu nenašla odpoveď.
Ako človek zistí, že stačilo? Kedy treba odísť? Bolo by nadpozemsky krásne, keby sme sa mohli s dôverou obrátiť na nejakú inštanciu, ktorá by vedela s istotou vyhlásiť: Teraz! Teraz už naozaj stačilo. Hotovo. Teraz sa opil naposledy. Teraz si naposledy šľahol svoju lajnu. Teraz sa posledný raz opil do nemoty, smrdel, mal červené oči a správal sa trápne.
Ibaže takáto inštitúcia nejestvuje. Človek je odkázaný sám na seba a na zvyšky triezveho rozumu a úsudku.
Alkohol a drogy sú ako otrávená voda, čo podmýva kameň lásky. Vlny bežného života sa prevaľujú a postupne vyhladia všetko, čo je slušné, ľudské, čo nazývame normálnym. V tejto súvislosti pojem normálny, ako ho vnímajú ľudia bez problému s alkoholom, vlastne neexistuje. V stupnici sa vyskytujú iba pojmy ,,horší” a ,,zlý”. Pretože naozaj dobre nie je nikdy, kým alkoholik pije a je aktívny.
Abstinencia nerieši všetky problémy. No vďaka nej je ráno krajšie. A človek konečne prestane ľúbiť proti vetru.
/ Kateřina Janouchová, Najbližší /
Prázdnou láhev jsem ukryl do křoví na zahradě a teď bosýma nohama potichu stoupám po schodech k domovním dveřím. Taky se mi podařítiše odemknout. Teď už nejsem vůbec opilý, třebaže jsem si právě z láhve lokl žitné, ne, dokonce dvakrát - zbylo tam totiž víc, než jsem očekával. Ale to je naprosto v pořádku, o to svěžeji a jistěji se cítim. Nedopustím se žádne chyby, nikoho neprobudím. To jsem ale lišák.
Tak jsem tam trávil svá dny - ne úplně na mol, spíš jsem měl k opilosti dost daleko, a přesto nikdy zcela střízlivý. A jestliže jsem zpočátku na svou první kořaličku čekal do deseti nebo dokonce do jedenácti, poslední dva dny jsem zvonil už v osm na pokojskou a nechal si zcela bez zábran a svobodně přinést dvojitý koäk k posteli.
Zpáteční cesta, kterou jsem nastoupil vyzbrojen placaticí, ve mně nechala dozrát ta najlepší předsevzetí. Bylo jasné, že doma v tomto návyku před Magdinýma bdělýma očima nemůžu pokračovat, a když jsem si ve vlaku na toaletě důkladně přihnul, připadalo mi, že bude naprosto snadné se tohoto návyku zbavit. Dával jsem si přece vždycky jen jednu nebo dvě sklenky, a to pouze po jedné či dvou hodinách, takže bez těch se přece snadno obejdu!
Když jsem si zásobu nově doplnil, zmocnil se mě pocit skutečného štěstí, jako bych náhle přišel k bohatství. Mohl jsem si tak loknout i při sebemenším náznaku žízně. Doma v koupelně to šlo docela jednoduše, avšak v kanceláři, kterou Magda sdílela se mnou, jsem někdy míval potíže. To jsem pak dlouhé minuty dumal, pod jakou záminkou ji vystrnadit. Když mě jednou vůbec nic nenapadlo, zašel jsem dokonce tak daleko, že jsem v její přítomnosti - psací stůl mě před jejími zraky kryl - láhev odzátkoval a postavil na podlahu, pak jsem nechal spadnout na zem gumu, zdlouhavě ji hledal, nakonec po čtyřech, přičemž jsem si pod psacím stolem, potěšen svou vynalézavostí, důkladně lokl koňaku.
,,Už toho bylo dost! Pokud jde o to, že jsem údajně celé dny opilý, rád bych se tě zeptal, jestli jsi snad někdy zpozorovala, že bych se potácel nebo se mi pletl jazyk? Ano, tu a tam si dám nějakou sklenku, přiznávam, jenže já ji v pohodě snesu. A navíc mi tříbí mysl. Kdo alkohol nesnáší, ař se mu vyhýbá, jenže to není můj případ.”
Krátce před cílem jsem s obsahem lahve skoncoval, odhodil ji do příkopu a vydal se na posledních pět minut cesty. Na věži vesnického kostelíku právě tlouklo poledne; přede mnou, kolem mne i za mnou proudili vesničané navracející se z pole, s motykou nebo lopatou na rameni. Někteří mě pozdravili, když mě míjeli, jiní si mě jen úkosem změřili a další do sebe významně strčili, ušklíbili se a smáli. Mohl to být jen projev obvyklého venkovského kritického vztahu k městsky oblečenému cizímu člověku, já jsem však pojal podezření, že vypadám na alkoholika nebo je něco směšného na mém oblečení. Už jsem pochopil, že to nejhorší, co s sebou alkohol nese, je onen pocit nejistoty, jestli má člověk na sobě všechno v pořádku. Může se jakkoli často prohlížet v zrcadle, upravovat si oblek, kontrolovat každý knoflík - nikdy však, jestliže něco vypil, si není zcela jistý, že nic nepřehlédl, něco úplně zjevného, co se však i při maximálním sostředění vždycky přehlédne.
/ Hans Fallada, Pijan /
I. Když se člověku hatí životní plány
3. Zhroucení z důvodu závislosti
Někteří ztroskotávají tak, že propadnou nějaké závislosti. Na počátku to byl jen půlitr piva vypitý s přáteli. Pak se z toho ale stávalo stále více pravidlo. Existuje bezpočet tragických příběhů těch, kteří propadli závislosti.
Existuje ale mnoho alkoholiků, kteří na samém dně své bezmoci vykračují na novou cestu. Mnozí se vydají hledat duchovní cestu a stávají se novými lidmi. Jedna paní, vyznala, že se díky svému alkoholismu mnohému naučila. Dnes je vděčná za to, že se díky své závislosti stala novým člověkem, který už se neodvolává pouze na vlastní síly, ale opíra se o Boha. Jiný si ale nehodlají svou závislost přiznat. Otálejí tak dlouho, až už je pozdě. Zpustnou, ztratí zaměstnání, rodinu i majetek. Upijí se k smrti.
Existují i další závislosti, jimž člověk může propadnout a jež také nakonec vedou k totálnízkáze.
Závislost je často pokusem nahradit si matku. Závislý člověk odmítá být dospělý, touží se trvale ukrýt v matčině lůně. Proto se ani nepokouší začít bojovat a pracovat. Jestliže už přece jen začne, zakrátko to vzdá. Jednoho dne je ale příliš pozdě. Zbýva už jen si přiznat, že ve skutečnosti nikdy nežil, že nebyl schopen zvládat život.
II. Krach jako šance
1. Přijmout porážku
První podmínkou umožňující začít ve ztroskotání znovu hledat první stopy nového života je bezpodmínečné přijetí minulého ztroskotání. To ovšem bolí. Bolest nad ztrátou vlastních iluzí je třeba vydržet. Mnozí se ji snaží nejakým způsobem vyhnout a začínají vypočítavat důvody, proč se to všechno nemohlo odehrát jinak.. Jenže ten, kdo má potřebu hodně vysvětlovat, obvykle nemá skutečný důvod. Proto si nějaký hledá, aby se mohl ospravedlnit. Přijmout vlastní minulost znamená vzdát se všech pokusů o ospravedlnění. Člověk ji vidí takovou, jaká je. Přiznává sám sobě, že si pro svůj život přál jen to nejlepší a že doufal, že to zvládne. Věřil svým ideálům a niní je bolestné si přiznat, že skončili v troskách.
Někteří hledají důvody svého krachu výhradně u druhých.
Teprve v okamžiku, kdy jsem ochoten zastavit se u svého ztroskotání a přestanu se mu vyhýbat, stane se postupně začátkem nového života. Přiznat si vlastní porážku však není tak snadné. K sestupu do hlubin vlastní porážky je třeba veliké pokory.
Teilhard de Chardin psal ve svých dílech stále znovu a znovu o nutnosti přijmout prohru. K člověku totiž nepatří pouze aktivní činost a úsilí, ale také utrpení. Jsme nuceni brát v úvahu i omezení a poruchy bytí a prohlédnout jim do tváře, ,,dokud v hlubinách jejich svůdnych, bezvýrazných nebo dokonce nepřátelských očí konečně nezahládneme záblesk žehnajíciho Božího pohledu”. Pána lze nalézt právě uprostřed smrti a porážky. Chce-li člověk zakusit plnost života, musí jej brát i s jeho neúspěchy a prohramy. ,,Zakoušet Boha v životě a skrze život: to se zdá snadno pochopitelné. Lze ho ale nalézt i ve smrti a skrze ni? To v nás vyvoláva zmatek”.
Fuchs a Werbick hovoří o ,,milosti nulového bodu”. Poražený už nemá co ztratit, nedbá na falešné ohledy. Kdo přijal svou porážku, může něco z oné ,,milosti nulového bodu” zakusit. Může začít znovu. Je otevřen Boží milosti, která ho touží dosáhnout, je připraven začít život - už ne pod taktovkou druhých, ale podle Boží vůle.
Karl Rahner neúnavně zdůrazňuje, že Bůh nás může potkat právě v okamžiku našeho pádu a porážky. Dalo by se hovořit o ,,svátosti prohry”. Zkušenost ztroskotání může člověku priblížit Boha. V porážce mohu zakusit zároveň i jeho uzdravující a osvobozující blízkost. Když už nemám v rukou vůbec nic, jsem připraven přijímat Boha, jenž tvoří z ničeho věci nové, jenž křísí mrtvé a mění porážku v počátek nového vítězství.
2. Jak zacházet s pocitem viny
Důležitým hlediskem při zpracování prohry je způsob, jakým člověk zachází s pocitem viny. Ty se totiž při každém ztroskotání zákonitě objeví.
O tom, zda naplníme Boží vůli nebo ne, nerozhoduje žádna vnější forma, protože místem, v němž se Bohu otvíráme, nebo naopak uzavíráme, je naše srdce.
Pocity viny nám mohou poukázat na jeden důležitý aspekt duchovního života. Jde o každodenní obrácení, nikoli o jistotu, že se člověk chová správně. Nikdy nejsme ,,v pořádku”. Smířime-li se se svými pocity viny, budou to právě ony, které dokážou naše srdce otevřít.
Není cesty, jak zcela překonat pocity viny. Je třeba připustit, že se znovu budou tu a tam objevovat. Je ale rozhodující nedat se jimi fascinovat, nezakazovat si je a donekonečna se v nich nebabrat.
/ Anselm Grun - Ramona Robbenová, Ztroskotals? Máš šanci! /
Alkohol, droga, prášky, automaty, zprvu nejspolehlivější přátelé a důvěrníci, ukázaly svou pravou nefalšovanou tvář. Zpočátku lákavé a pravidelně přicházející poživačné uvolnění se proměnilo v ďábelskou lest plnou zloby. Otevřená náruč pochopení, hřejivého a něžného chlácholení se nečekaně změnila v ďábelský chlad a vydírání. Z otevřené a vstřícné náruče vysunula mohutná chapadla závislosti, ta nenasytná pijavice, a těsným obětím sevřela a tím si i pojistila věrnost touhy po slasti, kterou nelze ovládnout.
Týrání začína často v dětství ze strany některého z rodičů, nejčastěji otce, v dospělosti pak pokračuje a jeho aktérem je partner.
Psychické týraní je celkově vleklejší a komplikovanější. Na rozdíl od fyzického týrání není vidět a dlouhou dobu, ne-li navždy může zůstat utajené. Stáva se, že rodina, která navenek působí velice klidným a spokojeným dojmem, doma za zavřenými dveřmi prožívá pekelný psychický teror. Psychické týrání je těžko uchopitelné a rozpoznatelné. Nvenek ženě nic nechybí, uvnitř duše však prožívá peklo. Psychické týrání žen partnery býva nejednou příčinou toho, že se stanou závislými.
Měřítko krásy člověka v současnosti bohužel ve velké míře vychází z tělesného a povrchního vzhledu. Ale krása člověka přece spočívá v úplně jiných hodnotách! Kde je krása lidské duše?
Bezhlavě utíkáme za krásou svého povrchu, za spoločensky uznávanými povrchními hodnotami a potlačujeme svou přirozenou duši. Proč? Abychom si mohli koupit, na co si vzpomeneme? K čemu je člověku hmotné bohatství, když ničí bohatství své duše?
Potlačováním vlastní lidské přirozenosti vznikají návyky a psychická onemocnění.
Uživatelé drog (alkoholu) mají často pocit, že se pokusí abstinovat společně se závislým partnerem a vzájemně se podrží. Ve své podstatě se tím riziko recidivy zvětšuje. Neúspěch abstinence jednoho dokáže velmi rychle stáhnout do recidivy druhého. Nehledě na to, že obyčejné problémy, které přináší život, neumí ani jeden z nich řešit jinak než pomocí drogy. Jaký asi může být výsledek snažení?
Jeden z rodičů je alkoholik a jeho dítě se jím během svého života nezřídka stane taky. Proč? Dítě nenávidí pití, nenávidí alkohol za ty všechny problémy, které jeho tátovi či mámě způsobil. Co způsobuje, že se odpor k pití rozplyne jak mračna po dešti? Dědičnost? Nevím... Děti člověka, který má problém se závislostí, mají znatelně větší šanci, že budou v dospělosti inklinovat k nějaké závislostí látce.Snad dispozice lidského organismu k závislosti je přesnější výraz pro přechod této nemoci z jedné generace na druhou. Další nepřehlédnutelný fakt je, že dítě z rodiny s minimálně jedným rodičem závislým na alkoholu si z dětství táhne sociální vzorec, že problémy lze řešit právě pomocí alkoholu. Nebo jakékoli jiné drogy.
Závislost jednoho člena rodiny je onemocněním celé rodiny. Často si tuto pravdu ostatní členové rodiny neuvědomují a velmi často je pro ně těžké ji přijmout. Problém uvnitř rodiny je nutné řešit stejně jako závislost. To hlavní je však v rukách závislého, spočíva v jeho zralosti, vlastní motivaci a připravenosti k abstinencii.Rozmotávání klubíčka potlačených pocitů a uvolňování cesty ke svému přirozenému já. Je potřebné změnit ve svém životě to, co změnit jde, aby se postupně uvolnila ona vnitřní tíha a vznikl prostor pro přirozené potřeby člověka. Je to tvrdá práce na sobě. Je to to nejtěžší a nejdůležitější, na čem stojí základy abstinence.
Slovo závislost patří k závislému člověku v plném smyslu slova. Stejné závislostní tendence, jako má člověk ke své návykové látce, prostupují i další oblasti jeho života. Závislost na partnerovi, závislost na matce či otci, závislost na práci, závislost na jídle, závislost na sexu, závislost na dětech, to jsou nejběžnější formy závislosti, které se závislostí na návykové látce souvisí a jsou s ní provázané. Nesamostatnost, neschopnost smířit se s určitými nutnými životními skutečnostmi, to vše je živná půda pro závislostní chování.. Závislosti si najdou cestičku v té oblasti, kde jsme nejslabší a nejpoddajnější. Různě se prolínají.
Závislostní chování podporují extrémy v chování jedince, nerovnováha , disharmonie. Prací na sobě, uvědomováním si maladaptivních mechanismů se člověk stále více oddaluje od svého extrémního chování a postojů a přibližuje se k harmonickému středu. Tak se zeslabuje i závislostní chování. Ovšem pouze udržujeme-li rovnováhu. Hluboko v nás ale skritě zůstává. Poskytneme-li mu návnadu, vždy se chytí a rozvine se naplno.
Nastavené zrcadlo je pro člověka hnací silou ke změně a k jejímu pevnému zakotvení.
Ocitne-li se člověk v léčebně závislostí, neznamená to konec světa. Naopak, když zapojí všechny síly, čeká ho navý začátek.
Dostaneme-li se v životě na scestí závislosti či jiného problému, znamená to, že nastal mezník v našem životě. Dostali jsme šanci vrátit se zpět na začátek a pokusit se vydat jinou cestou bez oklik a bloudění. Je to pravý čas najít zbytky svého zdravého já a oživit je. Je to pravý čas ponořit se do sebe.
Člověk má ve zvyku hledat okamžiky štěstí ve vnějších skutečnostech svého života, často hmotných... v penězích, majetku. Domníva se, že ho předměty učiní šťastným a spokojeným. Věcí přibývá, ale člověk zjišťuje, co všechno mu ještě chybí.
Stejně časté je, že člověk hledá štěstí ve vztazích s druhým člověkem. Ten či onen člověk by se měl změnit a udělat nás šťastným. Když to neudělá, svět se nám bortí, ztrácíme smysl života. Vlastně čekáme, že to štěstí k nám přijde samo, zvenčí od někoho nebo něčeho, bez našeho vlastního přičinění.
Pokud nemáme rádi sami sebe a nejsme spokojeni sami se sebou, nenajdeme štěstí ani spokojenost. Když člověk není šťastný sá se sebou, ani vnější okolnosti ho šťastným neudělají.
Štěstí je v nás samotných. Člověk musí být nejprve šťastný ve svém nitru, aby vnější šťastné okolnosti přitahoval.
Pokoru vnímám jako respekt k daru života, respekt vůči světu, respekt vůči všemu, co k nám samovolně zvenčí přichází. Respekt k načasování lidského života a všech jeho okolností. Respekt ke svím možnostem, příležitostem, ale také omezením a ztrátám.
Vlastní pocity jsou v životě člověka nejdůležitější. Ty jediné určují tu pravou smysluplnou cestu každého jednotlivce. Pocity nám byly dány, abychom na ně brali ohled a řídili se jimi. Ne abychom je potlačovali. Někde uvnitř vlastních pocitů je ukryta intuice, která nám v životě tolik pomáhá.
Na cestě za vlastními pocity je velmin těžké vymanit se za stereotypních vzorců našeho života, jakýchsi životních zvyků a omezení. Je těžké uvědomit si jejich váhu, učit se trpělivosti a překonávání vlastního strachu z neznáma.
Z vlastního ticha v sobě vznikajú barevné nádechy budoucích jasných pocitů.
Intuice je silný signál, pocit, který není podložený rozumem. Člověk naprosto jasně cítí, že tímto směrem chce jít nebo nejít, ale nemá konkrétní představu o výsledku svého intuitivního jednání. Často se do intuice plete rozum a snaží se člověku intuitivní cestu zmařit. Rozum racionalizuje důsledky pocitů, vzniká strach z uposlechnutí intuice.
Intuice nás chrání. Nasloucháme-li jí, vede nás cestou, která je pro nás samotné nejlepší a nejbezpečnější. V případe nouze či životního debaklu je právě ona naším záchrancem.
Člověk cítí, ale rozum vymýšlí důvody, proč to či ono nejde...
/ Monika Plocová, Ledové stopy zapomění /
V prvom rade som zistil, že obdobia poklesu v rámci ľudského vlnenia ( striedanie krízových období s obdobiami plnej sily, opakované návraty a pády ) poskytujú vynikajúcu príležitosť ku všetkým zmyslovým pokušeniam, predovšetkým v sexuálnej oblasti. Možno Ťa to prekvapí, pretože v obdobiach vrcholu majú ľudia viac fyzickej energie, čiže aj viac potenciálnej žiadostivosti. Nesmieš však zabúdať, že vtedy je aj ich schopnosť odolať pokušeniu najsilnejšia. Zdravie a dobrú náladu, ktorú by si mohol využiť na to, aby si v ňom vzbudil zmyselnosť, vtedy ľahko zameria na prácu, hru, myšlienku alebo neškodnú zábavu. S útokom uspeješ oveľa skôr, keď je celé vnútro človeka jednotvárne, chladné a prázdne. Musíme brať do úvahy aj to, že sexualita sa v období vyprahnutosti kvalitou mierne líši od sexuality obdobia vrcholu. Je málo pravdepodobné, že v období vyprahnutosti povedie sexualita k tomu sladkastému gýčovému nezmyslu, čo ľudia nazývajú ,,zaľúbením”. Oveľa ľahšie skĺzne do pervezností, nie je natoľko kontaminovaná tými veľkodušnými, nápaditými, či dokonca duchovnými vedľajšími účinkami, kvôli ktorým je ľudská sexualita pre nás tak často veľkým sklamaním. S ostatnými túžbami tela je to podobne. Oveľa skôr sa Ti podarí z Tvojho človeka spraviť kvalitného opilca, keď mu budeš núkať pohárik ako liek na nudu a starosti, než keby si ho podporoval v pití pri zábave s priateľmi, keď je šťastný a v rozšafnej nálade. Nikdy nezabúdaj, že keď ide o akýkoľvek pôžitok v zdravej, normálnej a uspokojujúcej forme, sme v určitom zmysle na Nepriateľovej pôde. Viem, že sme získali mnoho duší práve prostredníctvom rozkoše. Ale predsa len je to Jeho vynález, nie náš. Všetky pôžitky stvoril On. Nám sa napriek rozsiahlemu výskumu v tejto oblasti nepodarilo vytvoriť ani jeden. Nezostáva nám nič iné, len navádzať ľudí, aby užívali pôžitky, ktoré vytvoril Nepriateľ, v takom čase, takým spôsobom, alebo v takej miere, ako to On zakázal. To znamená, že prirodzenú podobu každého pôžitku sa vždy snažíme zdeformovať do čo najneprirodzenejšej a najmenej príjemnej formy, ktorá podľa možnosti čo najmenej zaváňa svojím Stvoriteľom. Naším cieľom je priviesť človeka k stále väčšiemu prahnutiu po stále menšej rozkoši. Je to istejšie a navyše štýlové. Získať ľudskú dušu a nedať jej za to nič - to je to pravé potešenie pre srdce Nášho Otca. A najľahšie sa s týmto procesom začína práve v období vyprahnutosti.
/ Clive Staples Lewis, Rady skúseného diabla /
Nebyl to skrátka obyčejnej pták. Věčšina racků se ani nesnaží naučit víc než základní prvky létaní - stačí jim vědět, jak se mají odlepit od břehu, popadnout neco k jídlu a fr! zpátky. Věčšině racků totiž nezáleží na létání, ale na jídle. Jonathan Livingston Racek nejraději ze všeho létal.
,,Proč to, Jonathane, děláš?”, vyčítala mu maminka. ,,Nemůžeš být jako všichni ostatní?” ,,Mně to nevadí, mámo. Mně zajímá jen jediné: chci si vyzkoušet, co všechno ve vzduchu dokážu. Chci to prostě vědět.” Učil se a bil šťastný.
Z výšky pět tisíc stop vypadali rabářské lodě jako nepatrné černé tečky na modré vodě a hejno pachtícíse za snídaní připomínalo kroužící mračno malátných molů.
Byl naživu a trochu se chvěl radostí, že přemáhá vlastní strach. Letěl kolmo dolu rychlostí dvě stě črnáct mil za hodinu. Polkl naprázdno, jakmile mu přeblesklo hlavou, že kdyby se mu v této rychlosti uvolnila křidla, roztrhalo by ho to na milión kousků. Jenomže v rychlosti cítil sílu, radost a čirou krásu.
Když se Jonathan Racek vrátil k Hejnu nocujícímu na pobřeží, byla už dávno noc. Až usliší o tom velkém převratu, pomyslel si, určitě budou skákat nadšením. Teď bude aspoň pro co žít! Místo ucouraného pendlování mezi rybářskými loděmi a pobřežím bude mít život konečně smysl! Vyhrabeme se z tuposti a najdeme sami sebe, budou z nás tvorové plní dokonalosti, inteligence a znalosti. Konečně můžeme být svobodní! Můžeme se naučit létat!
,,Jonathane Livingstone Racku”, oslovil ho Starší. ,,Postav se doprostřed kruhu, ař tě všichni rackové vidí!” ,,...za bezohlednost a nezodpovědnost, která se neslučuje s důstojností a tradicí všech racků...” Být postavěn na praníř uprostřed shromážděných racků znamenalo, že bude vyvržen ze společnosti a vypovězen na opuštěné útesy.
,,... jednoho dne, Jonathane Racku, poznáš, že neodpovědnost se nevyplácí. Život je neznámo a nepoznatelnost, stačí, když víme, že máme na světě jíst a žít co nejdéle.”
Jonathan Racek žil od toho dne sám, ale zato doletěl pěkný kus cesty ze Vzdálené útesy. Netrápila ho samota, ale spíš to, že ostatní rackové odmítli slávu létaní, která se jim nabízela - odmítali prostě otevřít oči a vidět. Naučil se létat a cena, jakou za to zaplatil, mu nevadila. Jonathan Racek přišel i na to, že nuda, strach a vztek zkracují rackům život a protože se jich sám zbavil, dožil se opravdu vysokého věku.
Tak tohle je tedy nebe, napadlo ho a musel se sám sobě smát. Přišel ze Země, doprovázen dvěma skvelými racky, a vznesl se nad mraky. Všiml si, že jeho vlastní tělo začína svítit podobně jako oni.
,,Kam se všechni poděli, Sullivane?” Většina z nás se sem propracovávala velice namáhavě. Putovali jsme z jednoho světa do druhého, který se od prvního příliš neodlišoval, hned jsme zapomínali odkud přicházíme, a vůbec jsme se nestarali, kam směrujeme, protože jsme žili jen pro přítomnou chvíli. Dovedeš si představit, kolika životy jsme museli projít, než nás vůbec napadlo, že život znamená víc než jídlo, boj nebo moc v Hejnu? Možná tisíc, možná deset tisíc takových existencí! Potom další stovka životů, než nám začalo svítat, že existuje cosi jako dokonalost, a další stovka, než jsme příšli na to, že smyslem našeho žití je tu dokonalost najít a ještě ji zdokonalit. Tohle pravidlo ostatně platí i tady: příští život si volíme tím, co se naučíme v tomto. Když se nic nenaučíš, bude to stejné, stejná omezenost a olovo na nohou.
,,Co bude tedy dál? Kam vlastně směřujeme? Je vůbec nějaké nebe?”
,,Není. Nebe není místo. Nebe znamená být dokonalý.” ,,Neby se přiblížiš, jakmile dosáhneš dokonalé rychlosti. Neznamená to, že bys musel létat tisíc nebo milión mil za hodinu, ani není třeba dosáhnout rychlosti světla. Protože každé číslo je omezení a dokonalost nezná mezí. Dokonalá rychlost, chlapče, je v překonávaní mezí." ,,Jonathane,” řekl - a byla to jeho poslední slova - ,,musíš se pořád učit mít rád.”
/ Richard Bach, Jonathan Livingston racek /
Predpokladám, že keďže väčšina našej bolesti pramení zo vzťahov, pramení z nich aj naše uzdravovanie. Viem aj, že odpustenie zvyčajne len ťažko chápu tí, čo naň pozerajú zvonka.
,,Nechoď preto, lebo cítiš povinnosť. Potom by vôbec nemalo zmysel, že si tu. Choď kvôli tomu, že je to to, čo chceš.”
,,Väčšina vtákov bola stvorená tak, aby lietali. To, že ich niekto prinúti žiť na zemi, je obmedzenie v rámci ich schopnosti lietať, nie naopak.”
,,Na druhej strane, ty si bol stvorený, aby ťa milovali. Takže pre teba je obmedzením, keď žiješ, akoby si bol nemilovaný, nie naopak.”
,,Žiť nemilovaný je to isté, ako pristrihnúť vtákovi krídla a zbaviť ho schopnosti lietať.”
,,Všetka láska a vzťahy sú možné len preto, lebo už existujú vo mne, v rámci mňa ako Boha. Láska nie je obmedzenie, láska je let. Som láska.”
,,No nemysli si, že len preto, lebo nie som viditeľný, musí byť náš vzťah menej skutočný. Bude iný, no azda ešte skutočnejší.”
,,Mojím zámerom odjakživa bolo, aby som žil vo vás a vy ste žili vo mne.”
,,Nie som taká, za akú ma považuješ, Mackenzie. Nepotrebujem trestať ľudí za hriech. Sám hriech je trestom, požiera ich zvnútra. Mojím zámerom nie je trestať, mojím potešením je naprávať.”
,,Mackenzie, medzi nami nejestvuje pojem najvyššej autority, iba jednota. Tvoríme kruh vzťahov, nie reťaz velenia či, veľký reťazec bytia, ako to nazvali tvoji predkovia.”
,,Stvorili sme ťa, človeka, tak aby sme sa mohli vnímať zoči-voči, aby si sa zapojil do nášho kruhu lásky.” /Trojica/
,,Mackenzie, je milión dôvodov, prečo ponechať bolesť a utrpenie a nevykoreniť ich, no väčšinou týchto dôvodov možno pochopiť len vzhľadom na príbehy jednotlivých ľudí. Nie som zlá. Vy ste tí, čo tak ľahko vnášajú do vzťahov strach, bolesť, moc a právo. No vaša voľba nie je mocnejšia ako moje zámery, a zariadim, aby každé vaše rozhodnutie viedlo k najvyššiemu dobru a najláskyplnejšiemu výsledku.”
,,Vieš,” ozvala sa Saraju, ,,zlomení ľudia zameriavajú svoje životy na veci, ktoré im pripadajú dobré, to ich však nenaplní ani neoslobodí. Sú posadnutí mocou alebo ilúziou bezpečia, ktoré so sebou moc prináša. Keď sa stane nešťastie, tí istí ľudia sa obrátia proti falošnej moci, ktorej verili. Vo svojom sklamaní sa buď obracajú na mňa, alebo sa stanú ešte trúfalejšími a nezávislejšími. Keby si mohol vidieť, ako sa to všetko končí a čo dosiahneme bez zásahov do ľudskej vôle - potom by si pochopil. Jedného dňa to pochopíš.”
,,Usiluješ sa porozumieť svetu, ktorý sa zakladá na veľmi malom a neúplnom obraze skutočnosti. Vnímaš bolesť a smrť ako najhoršie zlo a Boha ako najväčšieho zradcu, alebo, prinajmenšom, ako veľmi nedôveryhodného. Diktuješ podmienky, súdiš moje činy a považuješ ma za vinnú. Mackenzie, základnou chybou v tvojom živote je, že ma nepovažuješ za dobrú. Keby si vedel, že som dobrá a že všetko - prostriedky, ciele a všetko dianie v jednotlivých životoch - zahrňuje moje dobro, potom by si mi, i keď by si vždy nepochopil, čo robím, veril. No neveríš mi.”
,,Mackenzie, nemôžeš vytvoriť dôveru, rovnako ako nemôžeš ,urobiťˇpokoru. Buď je, alebo nie je. Dôvera je plodom vzťahu, v ktorom vieš, že si milovaný. Pretože nevieš, že ťa ľúbim, nemôžeš mi dôverovať.”
,,Vy ľudia ste zaslepení. A neuvedomujete si svoje skutočné miesto v Stvorení. Zvolili ste si spustošenú cestu nezávislosti a ani si neuvedomujete, že so sebou ťaháte celé stvorenstvo.”
,,Sloboda si vyžaduje dôveru a poslušnosť v láskyplnom vzťahu.”
,,Mackenzie, zlo je slovo, ktorým vyjadrujeme neprítomnosť Dobra, rovnako ako slovo tma používame na označenie absencie Svetla. Zlo a tmu možno pochopiť len vo vzťahu k Svetlu a Dobru, v skutočnosti neexistujú.Som Svetlo a som Dobro. Som Láska a niet vo mne temnoty. Svetlo a Dobro skutočne existujú. Takže keď sa vymaníte z mojej vôle, ocitnete sa v temnote. Dôsledkom nezávislosti bude zlo, pretože mimo mňa sa môžete opierať len sami o seba. To je smrť, pretože ste sa oddelili odo mňa: Života.”
,,Aká pozoruhodná schopnosť je predstavivosť! samotná jej sila spôsobuje, že sa nám podobáte. No bez múdrosti nám predstavivosť zadáva kruté úlohy.”
Mack, uvedomuješ si, že v tvojej predstave budúcnosti, ktorú ti väčšinou diktuje nejaký strach, som len zriedka, ak vôbec, s tebou?”
,,Je to tvoje zúfalé úsilie získať kontrolu nad niečím, čo nemôžeš ovládnuť. Je nemožné, aby si mal moc nad budúcnosťou, pretože tá nie je reálna, ani nikdy taká nebude. Usiluješ sa hrať na Boha, predstavuješ si, že zlo, ktorého sa obávaš, sa stane realitou, a potom sa usiluješ robiť plány a opatrenia, aby si sa vyvaroval toho, čoho sa obávaš. Človek, čo žije so strachom, nenájde slobodu v mojej láske. Nehovorím o racionálnom strachu, ktorý sa týka ozajstných nebezpečenstiev, ale o strachu z toho, čo si predstavuješ, a najmä o projekcii tvojich obáv do budúcnosti.”
,,Pravé vzťahy sa vyznačujú pokorou. To je krása, ktorú vnímaš v mojom vzťahu s Tato a Saraju. Pri pokore nejde o autoritu a poslušnosť, je to vzťah plný lásky a úcty. V skutočnosti cítime v istom zmysle pokoru aj pred tebou.”
,,Chceme, aby ste vstúpili do kruhu našich vzťahov. Nechceme otrokov svojej vôle, chceme bratov a sestry, ktorí sa budú deliť o život so mnou.”
,,Mack, pokora, rovnako ako láska, nie je niečo, čo môžeš robiť na vlastnú päsť. Bez môjho života v tebe nemôžeš byť pokorný voči Nan, vašim deťom či komukoľvek inému v tvojom živote, vrátane Tato.”
,,Môj život nemá byť príkladom, ktorý treba kopírovať. Byť mojím nasledovníkom neznamená usilovať sa ,byť ako Ježiš‘, znamená to, že sa treba zriecť nezávislosti.”
,,Tak koho to mám súdiť?”
,,Boha a ľudstvo.” Mack bol zmätený.
,,Prečo nie? Iste je v tvojom svete veľa ľudí, o ktorých si myslíš, že si zaslúžia, aby si ich odsúdil. Určite je dosť takých, ktorých obviňuješ, že zapríčinili bolesť a utrpenie. “
,,Ako ďaleko zájdeme, Mackenzie? Toto dedičstvo zlomených pováh siaha až po Adama, čo s ním? No prečo sa zastaviť tam? Čo Boh? Boh s tým všetkým začal. Treba obviniť Boha?”
,,Áno! Boh je vinný!”
,,Takže, ak si tak ľahko schopný súdiť Boha, určite môžeš súdiť aj svet.”
,,Čože?”
,,A musíš vybrať tri zo svojich detí, čo strávia večnosť v pekle.”
,,Len ťa žiadam, aby si urobil niečo, čo podľa teba robí Boh. Pozná každého človeka už od počatia, a pozná ľudí oveľa hlbšie a jasnejšie, ako ty poznáš svoje deti za celý život. Každého má rád na základe svojho bytostného poznania syna či dcéry. Si presvedčený, že napriek svojej prítomnosti a láske odsúdi väčšinu na večné utrpenie. Nie je to tak?”
,,Myslím, že áno. Nikdy som o tom takto neuvažoval.”
,,Jednoducho som predpokladal, že to Boh akosi môže urobiť.”
,,Tak teda predpokladáš, že Boh to robí ľahko, ale ty nemôžeš? Ktoré tri zo svojich detí odsúdiš na pobyt v pekle? Ty si sudca, Mackenzie, a musíš rozhodnúť.”
,,Nechcem byť sudcom.” Toto je neskutočné. Ako by ho Boh mohol požiadať, aby si vybral medzi vlastnými deťmi? V nijakom prípade by nemohol Kate, ani ktorékoľvek iné z vlastných detí odsúdiť na večnosť v pekle len preto, lebo sa voči nemu prehrešili. Ani keby Kate či Josh, alebo Jon či Tyler spáchali nejaký ohavný zločin, nemohol by to urobiť. Nemohol! Uňho nejde o to, ako sa správajú, ale o lásku k nim.
,,Nemôžem. Nemôžem. Neurobím to!” - skríkol
,,Mohol by som ísť namiesto nich? Ak potrebujete niekoho odsúdiť na večné muky, pôjdem ja. Dá sa to? Môžem to urobiť?”
,,Prosím, umožnite mi ísť miesto svojich detí, prosím, veľmi rád to... Úpenlivo vás prosím... Prosím...”
,,Teraz hovoríš ako Ježiš. Rozhodol si správne, Mackenzie. Som na teba hrdá!”
,,Ale nesúdil som,” zmätene podotkol Mack.
,,Súdil si. Rozhodol si, že sú hodné života, nech by ťa to stálo čokoľvek. tak ľúby Ježiš.”
,,A teraz vieš aj to, že Tato celým srdcom ľúbi všetky svoje deti.”
,,Tma skrýva skutočnú veľkosť strachu, lží a ľútosti. Pravda je, že sú skôr tieňom ako skutočnosťou, takže v tme vyzerajú väčšie. Keď na miesta, kde v človeku žijú, prenikne svetlo, začne ich vnímať také, ako naozaj sú.”
,,Ale prečo držíme všetko to svinstvo v sebe?” spýtal sa Mack.
,,Pretože veríme, že je to tam bezpečnejšie. a niekedy, ak je človek dieťaťom, čo sa usiluje prežiť, je to tam naozaj bezpečnejšie. Potom navonok vyrastie, no zvnútra je ešte vždy tým dieťaťom s tmavou jaskyňou obklopenou netvormi, a zo zvyku pridáva do svojej zbierky ďalšie veci. Všetci zbierame veci, čo si ceníme, však?”
,,A ako sa to zmení u niekoho, kto je stratený v tme ako ja?”
,,Najčastejšie veľmi pomaly, odvetil Ježiš. ,,Pamätaj, nemôžeš to urobiť sám. Niektorí ľudia to skúšajú všetkými možnými spôsobmi správania a ovplyvňovaním myslenia. No netvory sú ešte vždy tam a čakajú na príležitosť, aby mohli vyjsť navonok.”
,,Tak čo mám teraz robiť?”
,,To čo už robíš, Mack, učiť sa žiť v láske. Pre ľudí to nie je vždy ľahké. Majú problémy podeliť sa o niečo.”
,,Keď som videl Missy, videl som nebo? Bolo to tam podobné ako tu.”
,,Vieš, Mack, naším konečným osudom nie je obraz neba, ktorý vám uviazol v hlave - myslím tým brány z perál a ulice zo zlata. Je to len nanovo očistený tento svet, takže je tam naozaj veľmi podobne ako tu.”
,,Je to obraz mojej nevesty, cirkvi: jednotlivcov, ktorí spolu tvoria duchovné mesto, stredom ktorého preteká živá rieka a na oboch brehoch rastú stromy s ovocím, ktoré zahojí bolesti a žiale národov. A toto mesto je vždy otvorené, a každá brána doň je vytvorená z jednej perly...” ,,A tou som ja!”
,,Perly, Mack. Jediný drahý kameň vytvorený z bolesti, utrpenia a - napokon - zo smrti.”
,,Chápem. Ty si cesta dovnútra, ale...” ,,Hovoríš o cirkvi ako o žene, ktorú ľúbiš, som si istý, že som ju nestretol.”
,,Mack, je to preto, že vidíš len inštitúciu, človekom vytvorený systém. Nie to som prišiel vybudovať. To, čo vidím ja, sú ľudia, nie budovy a programy.”
,,Pamätaj, ľudia, čo ma naozaj poznajú, sú tí, čo môžu slobodne žiť a ľúbiť bez akéhokoľvek programu.”
,,To znamená byť kresťanom?”
,,Kto tu hovoril niečo o tom, byť kresťanom? Ja nie som kresťan.”
,,Tí, čo ma ľúbia, pochádzajú zo všetkých existujúcich systémov.”
,,Čo ak mi neodpustí?” (Nan) Mack vedel, že tento strach má naozaj hlboko v sebe. Pripadalo mu bezpečnejšie hádzať nové lži na rastúcu kopu tých starých..
,,To je riziko viery, Mack. Viera nerastie v príbytku istoty. Nie som tu na to, aby som ti povedal, že ti Nan odpustí. Azda nebude chcieť, alebo nemôže, no môj život v tebe ti pomôže osvojiť si riziko a neistotu tak, aby si sa z vlastnej vôle rozhodol hovoriť pravdu, čo bude váčší zázrak ako vzkriesenie mŕtveho.”
,,Ľudia sú húževnatí, keď ide o poklad ich imaginárnej nezávislosti. Zveľaďujú ho a pevne sa držia svojej choroby. Nachádzajú svoju identitu a hodnotu vo vlastnej narušenosti, ktorú si strážia zo všetkých síl. Nečudo, že milosrdenstvo je také nepríťažlivé. V tom zmysle si sa usiloval zamknúť dvere svojho srdca zvnútra.”
,,Mackenzie, v mojich zámeroch nejde o moje či vaše pohodlie. Moje zámery sú vždy len vyjadrením lásky. Usilujem sa vytvoriť život zo smrti, vniesť slobodu do vašej beznádeje a premeniť tmu na svetlo. V tom, v čom vy vidíte chaos, ja vidím fraktál. Všetky veci sa musia rozvinúť, i keď sa preto všetci tí, ktorých ľúbim, ocitajú vo svete hrozných tragédií - dokonca aj ten , čo mi je najbližší.” (Ježiš)
,,Pocity sú farby duše, sú nádherné a neuveriteľné. ak ich necítiš, svet sa stane fádnym a bezfarebným. Len si pomysli na to, ako Veľký smútok zredukoval farby v tvojom živote na monotónne odtiene sivej a čiernej.”
,,Tak mi ich pomôž pochopiť,” nalihal Mack.
,,V skutočnosti ich netreba veľmi chápať, jednoducho sú. Nie sú zlé ani dobré, prosto existujú. Tu je niečo, čo ti pomôže vyriešiť tieto záležitosti v tvojej mysli. Paradigmy spúšťajú vnemy a vnemy spúšťajú emócie. Väčšina emócií sú reakcie na vnemy - to, čo považuješ za pravdu o danej situácii. Ak je tvoj vnem falošný, aj tvoja emocionálna reakcia bude falošná. tak kontroluj svoje vnemy, a okrem toho kontroluj aj pravdivosť svojich paradigiem - toho čomu veríš. Ak niečomu pevne veríš, to ešte neznamená, že je to pravda. Buď ochotný nanovo skúmať to, čomu veríš. O čo viac žiješ v pravde, o to jasnejšie ti tvoje emócie pomôžu vnímať. No ani vtedy im nechci veriť viac ako mne.”
,,Mackenzie, náboženstvo sa usiluje o správne odpovede, a niektoré z nich sú správne. No hovorím o procese, ktorý ťa privedie k živej odpovedi, a keď k nemu dospeješ, zmení ťa zvnútra. Veľa múdrych ľudí je schopných povedať z hlavy veľa správnych vecí, lebo ich naučili, aké sú správne odpovede, no vôbec ma nepoznajú.”
,,Môžeš ma uvidieť vo výtvarnom diele, v hudbe, tichu, prostredníctvom ľudí, v Stvorení, v svojej radosti i žiali. Moja schopnosť komunikovať je neobmedzená, živá a transformujúca sa, a vždy bude naladená na Božiu dobrotu a lásku. A uzrieš a začuješ ma v Biblii sviežim spôsobom. Jednoducho nehľadaj pravidlá a princípy, hľadaj vzťah - spôsob, ako byť s nami.”
,,Moje slová sú živé a dynamické - plné života a možností, vaše sú mŕtve, plné zákona, strachu a odsudzovania.”
,,Náboženstvo musí uplatňovať zákon, aby získalo moc a kontrolu nad ľuďmi, ktorých potrebuje, ak chce prežiť. Ja vám dávam schopnosť odpovedať, a vaša odpoveď má voľnosť ľúbiť a pomôcť v každej situácii, a preto je každá chvíľa iná, jedinečná a nádherná. Pretože ja som vaša schopnosť odpovedať, musím byť vo vás prítomná. Ak by som vám jednoducho dala zodpovednosť, nemusela by som vôbec byť s vami. Stala by sa úlohou konať, povinnosťou, ktorú treba splniť, niečím, v čom neuspejete.”
Príklad priateľstva:
,,Mack, ak sme ta a ja priatelia, v našom vzťahu existuje nádej. Ak sa vidíme alebo sme rozdelení, je tu nádej, že budeme spolu, budeme sa smiať a zhovárať sa. Táto nádej nemá konkrétnu definíciu, je živá a dynamická, a všetko, čo pramení z toho, že sme spolu, je jedinečný dar, takže o presne taký sa spolu nedelia iní. No a čo sa stane, ak túto nádej zmením na očakávanie.? Odrazu do nášho vzťahu vstupuje zákon. Teraz sa už od teba očakáva, že sa budeš správať spôsobom, ktorý splní moje očakávania. Naše živé priateľstvo sa rýchlo zvrhne na mŕtvu vec s pravidlami a požiadavkami. Už nejde o teba a o mňa, ale o to, čo majú priatelia robiť, či o povinnosti dobrého priateľa.” ( manžela, matky, zamestnanca, kohokoľvek )
,,Nikdy nepodceňuj zázrak svojich sĺz. Môže byť liečivou vodou a prúdom radosti. Niekedy sú to tie najlepšie slová, aké môže srdce vysloviť.”
,,Mack, ak na niečom záleží, potom záleží na všetkom. Pretože si dôležitý, je dôležité aj všetko, čo robíš. Zakaždým, keď odpustíš, keď sa načiahneš a dotkneš sa srdca alebo života, zmení sa svet. Každá láskavosť a služba, či už videná, alebo nevidená, napľňa moje zámery a nič nie je rovnaké ako predtým.”
/William P. Young, Chatrč/
O autonomii
Buď nezávislý bez ohledu na to, kde se nacházíš. Pak pochopíš v okamžiku. Situace, jež nastanou, tě nemohou změnit. Máš-li špatné návyky, sám se jich spontánně zbavíš.
O svobodném já
Chceš-li docílit svobody, poznej své skutečné já. Já, jež nemá tvar, nemá vzhled, nemá kořeny, nemá základnu ani bydliště. přesto však žije a kypí silou. Pracuje s neobyčejnou pružností, ač jeho funkce nelze lokalizovat. Když ho hledáš, odvracíš se od něj, když ho prohledáváš, vzdaluješ se od něj ještě víc.
O obavách
Odešli své myšlenky na odpočinek, nevyhledávej věci vnější. Přijdou-li ale k tobě, věnuj jim svou pozornost. Důvěruj tomu, co v tobě v danou chvíli pracuje, pak nebude ve světě nic, s čím by sis měl dělat starosti.
/Mistr Zenu Lin-Ťi/
Kdo je to?
Prohledej své vlastní představy - mysli až k hranici myslící mysli. Koho tam nacházíš?
Oko mysli
Je to, jako bys měl jedno oko,jež vidí všechny formy, nevidí však sebe. Tím okem je tvá mysl. Její světlo proniká všude a pojme v sobě cokoli, tak proč o sobě nic neví?
/Mistr Zenu Fojan/
Klid a mír
Když dosáhneš duševního a fyzického klidu a míru, nezavři se v něm. Buď volný a nezávislý jak miska z vydlabané tykve, jenž tančí a poskakuje na vlnách dravé řeky.
Mlčenlivá meditace
Pokud jsi vykonával mlčenlivou meditaci a přesto tvá mysl nedokáže být v návalu aktivní činnosti klidná a svobodná , mlčenlivá meditace tě neposílila.
Ten, kdo se nečinností chtěl pouze vzdálit činnosti , ztratí ve víru událostí veškerý svůj klid , jako by nikdy nebyl meditoval.
/Mistr Zenu Ta-Chuej/
,,Pokud miluješ svátosti a pohrdáš obyčejným, nepřestals tonout v moři sebeklamu.”
/Thomas Cleary, Podstata Zenu-nauky o svobodě/
,,Počúvaj ma!” pokračoval teda človek žiariaci belostným leskom. ,,Kedysi si bol dieťaťom. Vedel si, na čo sú otázky. Bol čas, keď si sa pýtal, pretože si chcel poznať odpovede a bol si rád, keď si ich našiel. Prosím ťa, skús byť opäť tým dieťaťom.”
,,Ach, keď som sa stal mužom, zanechal som detské spôsoby,” zacitoval duch.
,,Zišiel si príliš ďaleko z cesty. Smäd bol stvorený pre to, aby sme hľadali vodu, otázky pre to, aby sme hľadali pravdu. To, čo teraz nazývaš slobodou myslenia, nemá s cieľom, pre ktorý ti bol daný rozum, spoločné viac ako sebaukájanie s manželstvom.”
,,Nechápem to. Nie je hádam súd definitívny? Naozaj existuje cesta z Pekla von, do Neba?”
,,Záleží na tom, ako tieto slová použiješ. Ak to šedé mesto opustia, potom to pre nich nebolo Peklo. Pre každého, kto odtiaľ odíde, to bol Očistec. A možno by si nemal túto krajinu nazývať Nebom. Nie skutočným Nebom, chápeš. Môžeš ju nazývať Údolím tieňa života. A predsa, pre tých, ktorí tu zostanú, bolo od začiatku Nebom. A tie smutné ulice v meste tam dole môžeš nazývať Údolím tieňa smrti. No pre tých, ktorí v ňom ostanú, bolo od začiatku Peklom.”
,,Synku,” povedal, ,,v stave, v akom sa nachádzaš, ešte nedokážeš pochopiť večnosť. Azda to pochopíš, ak poviem, že dobro aj zlo, keď dosiahnu plnosť, nadobudnú spätnú platnosť. Nielen toto údolie, ale celý minulý život na Zemi sa stane Nebom pre tých, ktorí sú spasení. Nielen súmrak šedého mesta, ale celá minulosť na Zemi bude pre zatratených Peklom. To smrteľníci nechápu. O dočasnom utrpení často hovoria ,,žiadna blaženosť v budúcnosti mi tú bolesť nevynahradí” a nechápu, že Nebo, keď ho raz človek dosiahne, spätne premení celý jeho život a všetku prežitú bolesť na slávu. O hriešnom potešení povedia ,,len mi to nechajte, ponesiem všetky dôsledky”, a ani netušia, že zatratenie prenikne do minulosti ako rakovina a nakazí všetko potešenie z hriechu. Oba procesy začínajú už pred smrťou. Minulosť dobrého človeka sa začne meniť tak, že odpustené hriechy a prežitá bolesť sa premenia na radosť a slávu. Minulosť zlého človeka sa podriadi jeho skazenosti a naplní sa bezútešnou pustotou. A preto, na konci všetkých vecí, keď tu vyjde slnko a tam dole sa súmrak zmení na temnotu, požehnaní povedia: ,,Nikdy sme nežili inde ako v Nebi”, a zatratení : ,,Vždy sme boli v Pekle”. A jedni aj druhí budú mať pravdu.”
,,Na čo je dobré, aby sem chodili?” spýtal som sa svojho učiteľa.
,,Už som videl, ako sa takí obrátili”, povedal, ,,pričom takí, o ktorých by si povedal, že majú veľkú šancu, sa vrátili späť. Tí, ktorí nenávidia dobro, sú k nemu niekedy bližšie než tí, ktorí o ňom nič nevedia a myslia si, že sú dobrí.”
,,Ľudské bytosti nie sú schopné urobiť druhých šťastnými nadlho. A napokon, urobil to aj kvôli tebe. Chcel, aby sa tvoja čisto pudová láska k dieťaťu premenila v čosi lepšie. Chcel, aby si milovala Michaela tak, ako On chápe lásku. Nemôžeš naplno milovať stvorenie, kým nemiluješ Stvoriteľa. Niekedy môže človek touto premenou prejisť aj vtedy, kým je zároveň uspokojená aj jeho pudová láska. No zdá sa, že v tvojom prípade nebolo inej možnosti. Tvoja pudová láska bola príliš divoká a nespútaná. Spýtaj sa svojej dcéry alebo manžela. Spýtaj sa svojej matky. Na ňu si si ani raz nespomenula. Jediným liekom bolo zobrať ti predmet tejto lásky. Bol nutný chirurgický zákrok.
Keď bol predmet nesprávnej lásky odstránený, konečne bola šanca, že by v tichej samote začalo rásť niečo lepšie.”
,,To je všetko nezmysel - krutý a zlomyseľný. Akým právom takto rozprávaš o materinskej láske? Veď je to najvznešenejší, najsvätejší ľudský cit.”
,,Pam, Pam, žiadne prirodzené city nie sú sami o sebe vznešené ani prízemné, sväté ani bezbožné. Všetky sú sväté, keď ich vedie Božia ruka. Keď sú však ponechané na seba, zdeformujú sa a stanú sa z nich modly.”
,,Ak sa cit odmietne premeniť, jeho úpadok bude horší ako úpadok toho, čo nazývame nižšími vášňami. Láska je silnejší anjel, a tak, keď padne, bude z nej o to divokejší diabol.”
,,Existuje len jediné dobro, a tým je Boh. Všetko ostatné je dobré vtedy, keď hľadí k Nemu a zlé, keď sa od Neho odvracia. A čím vyššie a mocnejšie je čokoľvek v rebríčku prirodzených hodnôt, tým démonickejším sa to stane, ak sa vzbúri proti Bohu. Nie zo zlých myší a bĺch sa stali démoni, ale z archanjelov.”
,,Súcit mal byť ostrohou, ktorá nabáda radosť, aby pomohla v utrpení. Dá sa však zneužiť aj na vydieranie. Tí, čo si pre svoj život vybrali trápenie, môžu vďaka súcitu držať radosť v zajatí.”
,,Požiadavka ľudí bez lásky, uväznených do seba, aby mohli vydierať vesmír. Kým neprivolia, že budú šťastní, nikto iní nesmie okúsiť radosť. Aby mali konečnú moc vo svojich rukách, aby Peklo malo moc vetovať nebo.”
,,Súcit ako skutokbude žiť navždy, no súcit ako pocit zanikne. Pocit súcitu, ľútosť, ktorá dohnala ľudí k tomu, aby podľahli tam, kde podľahnúť nemali, aby lichotili tam, kde bolo potrebné povedať pravdu, ľútosť, tá umrie.”
,,A čo ten druhý typ - súcit ako skutok?”
,,Ten je zbraňou druhej strany. Šíri sa rýchlejšie ako svetlo, preniká z najvyšších miest k najnižším a bez ohľadu na cenu prináša uzdravenie a radosť. Premieňa temnotu na svetlo, zlo na dobro. Ale ani napriek falošným slzám nedovolí zlu tyranizovať dobro.”
Tenkým koncom stebla ukázal na trhlinku v pôde. ,,Nie som si istý,” začal, ,,či ste neprišli práve touto škárkou. Rozhodne však nebola väčšia.”
,,Chcete povedať, že Peklo - celé to nekonečné prázdne mesto - sa nachádza v podobnej malej škáročke, ako je táto?”
,,Áno. Celé peklo je menšie ako kamienok vo vašom pozemskom svete, a zároveň menšie ako jediný atóm tohto sveta - Skutočného sveta. “
,,Zdá sa dosť veľké, keď ste v ňom, pane.”
,,A predsa, ak by sa všetka osamelosť, hnev, nenávisť, závisť a nespokojnosť, čo sa v ňom nachádza, zmotala do jediného zážitku, a položili by sme ju na váhu oproti najmenšiemu okamihu radosti, ktorú prežíva ten najposlednejší v Nebi, neprevážila by ho ani o maličký kúsok. Zlo nedokáže ani len byť tak opravdivo zlé, ako môže byť dobro dobré.”
/C. S. Lewis, Veľký rozvod/
Zabudnúť na priateľa je smutné.
Na ďalšej planéte býval pijan. Táto návšteva bola veľmi krátka, ale Malý princ bol po nej veľmi skľúčený.
,,Čo tu robíš?” Spýtal sa pijana, ktorého našiel, ako mlčky sedí pred radom prázdnych a radom plných fliaš.
,,Pijem,” odpovedal pijan s pochmúrnym výrazom.
,,Prečo piješ?” Pýtal sa ho Malý princ.
,,Aby som zabudol,” odpovedal pijan.
,,Aby si zabudol? A na čo?” Vyzvedal Malý princ, lebo ho už ľutoval.
,,Aby som zabudol, že sa hanbým,” priznal pijan a ovesil hlavu.
,,Za čo sa hanbíš?” Vypytoval sa Malý princ, lebo mu chcel pomôcť.
,,Hanbím sa, že pijem!” Dodal pijan a načisto sa odmlčal.
A Malý princ celý zmätený odišiel.
,,Dospelí sú rozhodne veľmi, veľmi čudní,” vravel si v duchu počas cesty.
,,Tu je moje tajomstvo. Je veľmi jednoduché: dobre vidíme iba srdcom. To hlavné je očiam neviditeľné.”
,,To hlavné je očiam neviditeľné,” opakoval Malý princ, aby si to zapamätal.
,,Voda môže byť dobrá aj pre srdce...”
,,Žíznim po tejto vode,” povedal Malý princ, ,,daj sa mi napiť...”
A ja som pochopil čo hľadal!
Zodvihol som vedro až k jeho perám. Pil so zatvorenými očami. Bolo to pôvabné ako nejaká slávnosť. Táto voda bola naozaj čosi iné ako obyčajná živina. Zrodila sa z chôdze pod hviezdami, zo spevu hriadeľa, z námahy mojích rúk. Bola srdcu taká milá ako nejaký dar.
,,Ľudia u vás pestujú päťtisíc ruží v jedinej záhrade... a nenachádzajú v nej to, čo hľadajú...” povedal Malý princ.
,,Nenachádzajú to,” odpovedal som.
,,A predsa to, čo hľadajú, by sa mohlo nájsť v jedinej ruži alebo troške vody...”
,,Pravdaže,” odpovedal som.
A Malý princ odpovedal:
,,Ale oči sú slepé. Treba hľadať srdcom.”
Napil som sa.
/A. De Saint-Exupéry, Malý princ/
Čas
Prichádza odnikiaľ a vracia sa nikam,
sotva sa priblíži hneď zasa uniká
a stráca sa kdesi v dávnej minulosti.
Ozvena spomienok, prísľub budúcnosti
Nekonečne dlhý a nesmierne krátky,
neznámy adresát, pošta bez návratky.
Ktorá je tá chvíľa nazývaná práve?
Pohyb krídel vtáka? Záblesk rosy v tráve?
Plameň, ktorý vzbĺkol, či ten, čo dohára?
Prvá, či posledná kvapka do pohára?
Večne je rovnaký a stále je iný.
Cesta do neznáma, vôňa domoviny.
úryvok z básne Deň
Každý deň sa skončí.
Ak nastane ďalší, tak život je krásny.
Aj keď nie vždy veselý a šťastný.
/V. Zikmund, Zamyslenia/
Milý táto,
píšu ti z léčebny, vždyť víš. Na psychoterapeutických skupinách tady probíráme, proč jsme začali brát drogy. Když jsem sem nastoupila, myslela jsem si , že jsem ten nejhorší člověk na světě. Měla jsem pocit, že jsem opravdu tak nemožná, že nedokážu nic. Co s takým člověkem, jako jsem já? Ze začátku jsem si myslela, že opravdu beru drogy jen tak pro zábavu. Přišla jsem tu na něco jiného. O tom ti chci napsat.
Od malinka tě mám nejradši na světě. I když jsi mi vždycky říkal, že jsem k ničemu. Nic neumím, nic nedělám dobře. Když jsem se osmělila říct svůj názor, byla jsem malá, neměla jsem rozum. Později jsem nesměla nic říct proto, že bydlím u vás doma a vy mě živíte. Proto musím poslouchat.
Celý život jsi mi plánoval, co budu dělat a kam budu chodit. Dokonce i jak se budu chovat. Když jsem byla malá, snažila jsem se ti ve všem vyhovět. Říkala jsem si, že když budu hodná, budeš mě mít rád. Snažila jsem se být dokonalá, abys mě miloval. Copak dítě musí být dokonalé, aby ho rodiče měli rádi? Bylo to jedno, jestli jsem se snažila nebo ne.
Zeptal ses mě někdy, co chci já? vždycky jste mě s mamkou postavili před hotovou věc. Nikdy jste mě nevzali s sebou na služební cestu. Vadila bych vám tam.
Tvého křiku jsem se vždycky bála. Jen jsi zvedl hlas, byla ve mě malá dušička. Když jsi mě poprvé uhodil, myslela jsem, že to nepřežiju. Můj milovaný tatínek mě nemá rád! Když jsi mě skopal kvůli větvičkám, něco se ve mně zlomilo. Začalo mi být jedno, jestli mě máš rád nebo ne. Ne, vlastně mi to nikdy nebilo jedno. V partě mě měli rádi takovou, jaká jsem. A drogy mi ulevily od toho pocitu, že mě nikdo nemá rád a já jsem na světě sama. I maminka se před tebou schovává, když křičíš. Jde z tebe strach. Dopracovala jsem se k tomu, že když křičíš, rozklepu se a sevře se mi žaludek. Na to taky pomáhají drogy.
Ty peníze z trezoru jsem ukradla já. Bála jsem se ti to říct. Jak jinak. Terezu do toho netahej, ani Viliho. Všechno jsem to utratila na drogy. Jestli za mnou přijdou policajti, řeknu jim pravdu. tereza ani Vili za nic nemůžou.
Jsou to dva měsíce, co jsme se neviděli. Tak moc se za mě stydíš? Domů se nevrátím. Svoje peníze si nech. kdybys mě radši místo těch prachů někdy pochválil, pohladil, objal. Domluvila jsem se s paní doktorkou, že půjdou do té komunity. A pak se uvidí.
I tak tě mám moc ráda. A maminku taky. Miluju vás.
Vaše Eva
/Monika Plocová, Ventil/
Křesťanství není systém, do něhož musíme umístit nepohodlný problém bolesti. Je samo o sobě jedním z oněch nepříjemných faktů, které musíme být schopni umístit do jakéhokoli systému, který vytvoříme. V jistém smyslu spíše vytváří než řeší problém bolesti, neboť bolest by nebyla problémem, pokud bychom ruku v ruce s naší každodenní zkušeností v tomto bolesti plném světě neobdrželi věrohodné ujištění, že konečná skutečnost je spravidla milující.
Představa o tom, co by byl Bůh ,,mohl učinit”, v sobě obsahuje příliš antropomorfické pojetí Boží svobody. Ať již znamená lidská svoboda cokoliv, Boží svoboda nemůže znamenat různost alternativ a volbu jedné z nich. Dokonalá dobrota nemůže nikdy debatovat o tom, jakého cíle má dosáhnout, a dokonalá moudrost nemůže diskutovat o tom, kterých prostředků je nejlepší použít k jeho dosažení. Boží svoboda spočíva ve skutečnosti, že žádná jiná příčina než Bůh sám nemá za následek činy a žádna vnější překážka jim nezabrání - že jeho vlastní dobrota je kořenem, z něhož všechny jeho činy vyrůstají, a jeho vlastní všemohoucnost ovzduším, v němž všechny rozkvétají.
Spásny účinek utrpení však spočíva především v jeho tendenci zmenšovat naši vzpurnou vůli.
/C. S. Lewis, Problém bolesti/
Prvé rozlíšenie, ku ktorému som dospel, bolo teda medzi tým, čo som nazval dávajúca láska a príjmajúca láska. Typickým príkladom dávajúcej lásky je láska, ktorá vedie človeka k tomu, že tvrdo pracuje, plánuje a šetrí v záujme budúceho dobra svojej rodiny. Príkladom príjmajúcej lásky je tá, ktorá ženie vystrašené dieťa do matkinho náručia.
Teraz musím vysvetliť, prečo toto rozlíšenie považujem za podstatné, keď máme hovoriť o našich láskach. Výrok sv. Jána, že Boh je láska, už dávno v mojej mysli vyvažuje poznámka moderného autora (M. denis de Rougemont), že ,,láska prestane byť démonom, len keď prestane byť bohom,” čo sa pochopiteľne dá preformulovať tak, že ,,začne byť démonom vo chvíli, keď začne byť bohom.” Táto protiváha sa mi zdá byť nevyhnutnou poistkou. Ak by sme ignorovali pravdu, že Boh je láska, mohli by sme nebadane dospieť k opačnému tvrdeniu, totiž že láska je Boh.
Predpokladám, že každý, kto sa nad tým zamyslel, pochopí, čo mal M. de Rougemont na mysli. Každá láska vo svojej vrcholnej forme má sklon nárokovať si božskú autoritu. Jej hlas začne znieť, akoby to bola vôľa samého Boha.
Už veľmi dávno ľudia prišli na to, že pôžitky sa dajú rozdeliť do dvoch skupín. Na tie, ktoré by vôbec neboli potešením, keby im nepredchádzala nejaká túžba, a tie, ktoré sú pôžitkami v plnom zmysle slova a žiadnu predbežnú prípravu nepotrebujú. Príkladom toho prvého je dúšok vody. Ten je pôžitkom, ak máte smäd, a veľkosť potešenia je priamo úmerná veľkosti smädu. Ale asi nikto na svete si nedá pohár vody len tak z plezíru; musí nám to nariadiť smäd alebo lekár. Príkladom tej druhej triedy je nevyhľadávaný a nečakaný závan príjemnej vône - závan z políčka s kvitnúcou fazuľou alebo hrachom, okolo ktorého idete pri rannej prechádzke. Nič vám dovtedy nechýbalo, boli ste celkom spokojní. To potešenie - a môže byť naozaj veľké - je nevyžiadaným darom navyše. Kvôli zrozumiteľnosti si vyberám veľmi jednoduché príklady; skutočnosť môže byť, samozrejme zložitejšia. Ak dostanete kávu alebo pivo, keď ste čakali vodu (a celkom by vás uspokojila), prežívate pochopiteľne pôžitok prvého druhu (utíšenie smädu) a zároveň s ním druhého (lahodná chuť). Navyše, závislosť môže obrátiť to, čo bolo kedysi pôžitkom druhého druhu, na ten prvý. Pre striedmeho konzumenta je príležitostný pohár vína zážitkom podobným vôni fazuľového poľa. Ale pre alkoholika, ktorý má chuťové bunky a zažívanie dávno pokazené, neznamená žiadny nápoj iný pôžitok, len úľavu od neznesiteľnej žiadze. Ani mu to už nechutí, ak ešte vôbec dokáže rozoznávať chute, ale je to lepšie, ako to utrpenie, keď je triezvy.
Vysmädnutý, čo si práve odpil z pohára vody, môže povedať: ,,Doparoma, to sa mi zažiadalo!.” To isté vyjadrí alkoholik, čo sa práve potúžil.
Náklonnosť v žiadnom prípade nie je len vzťah matky a mláďaťa ani v živote zvierat - a tým menej v našom. To príjemné teplúčko , to potešenie zo vzájomnej blízkosti sa týka všetkých. Je to tá najmenej prieberčivá z lások. Náklonnosť ignoruje bariéry veku, pohlavia, spoločenskej triedy i vzdelania.
Náklonnosť má však vlastné kritériá. Jej objekty si musia byť blízke.
Náklonnosť je tá najskromnejšia láska. Nie je nafúkaná, je zdržanlivá, až tajnostkárska a hanblivá. Náklonnosť by nebola náklonnosťou, keby sa často a hlučne ukazovala. Náklonnosť sa takmer zakráda či presakuje našimi životmi. Náklonnosť je nielen láskou sama osebe, ale môže vstupovať do iných lások, zafarbovať ich a stávať sa médiom, cez ktoré sa dennodenne prejavujú.
Zvláštna krása náklonnosti spočíva v tom, že dokáže spájať ľudí, ktorí sa k sebe očividne, až smiešne nehodia. Ľudí, ktorí by nemali vôbec nič spoločné, keby sa nejakým vrtochom osudu neboli ocitli v jednej domácnosti alebo komunite.
Náklonnosť nám ukazuje dobrotu, ktorú by sme bez nej neuvideli alebo nedokázali oceniť.
Priateľstvo je - v zmysle, ktorý nie je vonkoncom hanlivý - najmenej prirodzenou z lások.
Milenci sa o svojej láske neustále zhovárajú, ale priatelia o svojom priateľstve takmer nikdy. Milenci sú typicky obrátení tvárou k sebe, zaujatí jeden druhým; priatelia si stoja bok po boku, zaujatí nejakým spoločným záujmom.
Priateľstvo - na rozdiel od erosu - nie je zvedavé. Stanete sa priateľom niekoho bez toho, že ba ste vedeli, či je ženatý alebo slobodný, alebo ako si zarába na živobytie. Čo majú také ,,podružné faktické záležitosti” do činenia s tým podstatným, s otázkou : ,,Vidíš tú istú pravdu?” V kruhu skutočných priateľov je každý jednoducho sám sebou, predstavuje seba samého a nikoho iného. Nikoho ani zamak nezaujíma, akú má ten druhý rodinu, akú prácu, spoločenskú triedu, príjem, rasu alebo doterajší životný príbeh. Pravdaže, napokon sa o väčšine týchto vecí kadečo podozvedáme. Ale len mimovoľne. Príde to kúsok po kúsku, ako súčasť ilustrácie, prirovnania, alebo ako podnet pre vyrozprávanie anekdoty, nikdy ako hlavný bod. Taký je kráľovský charakter priateľstva. K erosu patria nahé telá, k priateľstvu nahé osobnosti.
Naši predkovia považovali priateľstvo za čosi, čo nás pozdvihuje na takmer nadľudskú úroveň. Táto láska, slobodná od pudov, slobodná od všetkých povinností okrem tých, ktoré si slobodne berie sama na seba, takmer úplne slobodná od žiarlivosti a bezvýhradne slobodná od potreby byť potrebný, je eminentne duchovná. Je to druh lásky, aký by sme si predstavovali medzi anjelmi. Našli sme tu azda prirodzenú lásku, ktorá je Láska sama?
Priateľstvo nie je odmenou za našu schopnosť rozlišovať a za dobrý vkus pri nachádzaní tých správnych partnerov. Je to Boží nástroj, ktorým každému zjavuje krásu všetkých ostatných. Nie sú väčšie než krásy tisícov ďalších ľudí, no pomocou priateľstva nám Boh otvára oči, aby sme ich videli. Ako všetky krásy, aj tieto sú odvodené od neho, a potom v dobrom priateľstve ním umocnené cez priateľstvo samotné, ktoré je takto jeho nástrojom pri utváraní aj pri odhaľovaní.
Keď poviem eros, mám na mysli ten stav, ktorému hovoríme byť zamilovaný. Považujem za samozrejmosť, že sexuálne spojenie môže nastať bez erosu, bez ,,zaľúbenosti”, a eros zahŕňa okrem sexuálnej aktivity aj iné veci. Sexuálna túžba bez erosu chce to, tú vec samotnú; eros chce milovanú osobu.
Bez erosu je sexuálna túžba, ako aj každá iná túžba, predovšetkým o nás. Spojená s erosom je viac o našom milom alebo milej. Stáva sa takmer spôsobom vnímania a úplne spôsobom prejavu. Vníma niečo objektívne, niečo mimo nás v reálnom svete. Preto eros, hoci je kráľom pôžitkov, vždy (vo svojej najvyšej podobe) považuje pôžitok za vedľajší produkt.
Eros, ak ho uznávame do tej miery, akú pripúšťa láska k Bohu a blížnym, sa nám môže stať prostriedkom priblíženia. Jeho bezvýhradná oddanosť je vzorom či príkladom, zabudovaným v našej prirodzenosti, lásky, akú by sme mali prejavovať voči Bohu a ľuďom. Eros bezmedzne uctievaný a bez slova poslúchaný sa stáva démonom.
Ak má cit lásky zostať čistý, musí mu pomocnú ruku podať niečo, čo sme najskôr len nejasne označili ako ,,slušnosť a zdravý úsudok”, potom sa ukázalo, že je to vlastne dobrota, a napokon, že je to vlastne celý kresťanský život z jedného konkrétneho uuhla pohľadu.
Niet úniku pred bolesťou srdca. Nejestvuje investícia bez rizika. Milovať znamená stať sa zraniteľným. Milujte čokoľvek, a vaše srdce sa ocitne v zovretí a možno pukne. Ak si ho určite chcete zachovať neporušené, nesmiete ho dať nikomu, ani len zvieratku. Obaľte si ho opatrne koníčkami a drobnými pôžitkami, nijako sa citovo neangažujte, uzamknite si srdce do puzdra alebo truhly svojho sebectva. Ale v tej truhle - bezpečnej, tmavej, nehybnej, nevzdušnej - sa zmení. Nepukne, stane sa nerozbitným, nepreniknuteľným, neschopným vykúpenia. Alternatívou k tragédii - alebo aspoň riziku tragédie - je zatratenie. Jediné miesto okrem neba, kde môžete byť v dokonalom bezpečí pred všetkými nebezpečenstvami a rozrušeniami lásky, je peklo.
Som presvedčený, že tie najbezuzdnejšie a prehnané lásky zodpovedajú Božej vôli viac, než samozvaná a seba chrániaca neláska. K Bohu sa priblížime nie tak, že sa budeme vyhýbať utrpeniu, ktoré so sebou prinášajú všetky lásky, ale tak, že ich prijmeme a ponúkneme mu ich ako obeť.
Tak ako je Kristus zároveň dokonalý Boh a dokonalý človek, prirodzené lásky sú povolané stať sa dokonalou kresťanskou láskou a zároveň dokonalými prirodzenými láskami. Kresťanská láska sa nescvrkne na obyčajnú prirodzenú lásku, ale prirodzená láska je pozdvihnutá na vyššiu úroveň, naladená a stáva sa poslušným nástrojom v rukách Lásky samotnej.
Hra, vtip, spoločný drink, bezstarostný rozhovor, prechádzka, akt venuše - všetky môžu byť módmi, v ktorých odpúšťame alebo odpustenie príjímame, v ktorých potešujeme alebo sa zmierujeme, v ktorých ,,nehľadáme svoj prospech”. Takto priamo v našich pudoch, chúťkach a zábavách si Láska pripravila pre seba ,,telo”.
Prirodzené lásky si môžu robiť nádej na večnosť len do tej miery, do akej privolili k vstupu do večnosti lásky kresťanskej.
/C. S. Lewis, Štyry lásky/
,,Slovo je jako jablko. Když chceš poznat jeho skrytou chuť, jeho ovocnost, musíš se do něj zakousnout.”Sen se opotřebuje jen tehdy, když jej nežijeme. Jinými slovy, velké sny bychom neměli odkládat a říkat si: času dost, a ,,dál si žít svůj obyčejný a jednotvárný život”. Kdepak, svým snům se musíme věnovat teď a tady. A vychutnávat si je s rozzářenýma očima dětí, které právě rozbalily dárek, po kterém dlouho toužily.
Jednoho dne mi Jade vyprávěla o ohni, o plameni, o lásce a podobných věcech. Říkala mi, že nechce být ženou, ale plamenem.
Počkejte... jestli si dobře vzpomínám, bylo to ještě mnohem přesnější. Poslouchal jsem ji tehdy obvzlášť pozorně, protože se mi zdálo, že se mi snaží předat jakési veledůležité poselství: mluvila o plameni, ne však o obyčejnem plameni. O maličkém a křehkém plamínku, který, ač vystaven poryvům větru, nikdy nezhasne, nepřestane tančit, aby stále přinášel teplo, světlo a radost všem, kteří se k němu přiblíží. Chtěla, aby se na ni lidé dívali jako na oheň v krbu, jako na oheň, jehož smyslem není věci spalovat, ale osvětlovat. V hloubi ohniště, v hloubi duše. Jako by se chtěla ospravedlnit, dodala: ,,Chtěla bych být světlonošem naděje.”
Dřív mi nešlo do hlavy, proč když je Bůh všude, není ho nikde vidět. Jenže pak jsem se jednoho dne vzbudila úplně zaplavená štěstím. Někdy se mi to stává - netuším proč - že mám uvnitř sebe tolik modrého nebe, jako bych snědla nekonečno.
Víte, jak tohle opojení nazvali Řekové? Entuziasmus. Prý to znamená ,,vytržení způsobené Božím vnuknutím”. Je to Bůh uvnitř nás. Obvykle si ho vůbec nevšímáme, protože dělá, jako by tam ani nebyl, a navíc v sobě často máme náfuku, který mluví za něj a jmenuje se JÁ.
Od té doby, co Boha znám, jsem se hodně změnila. Teď je ze mě jedinečné stvoření mezi tisíci a tisíci jiných. Je to opravdová a posvátna proměna, kterou může prodělat úplně každý, ovšem pod jednou podmínkou: že miluje a cítí se milován. Opravdově a navždycky.
Nikdy neznásilňuje vaše srdce: klidně se na něj někdy můžete naštvat, on se na vás za to zlobit nebude. Když se to tak vezme, je to vážně kus chlapa. Není s vámi, jen když se mu zachce, ale když ho potřebujete - i tehdy, když je vám úplně nejhůř.
,,Všichni máme deštivé dny. Ale na krajině to nic nemění. Podívej se z okna. Pohlédni na krajinu. Je zahalená tmou, ale zítra ji zaplaví světlo. Potom přijde podzim, pak sníh, poté zase rozkvetou květiny a nastane horké léto. Co se změní? Všechno. A vůbec nic.
S naší vnitřní krajinou je to podobně: počasí je proměnlivé, někde je tlaková níže a jinde tlaková výše, jedno roční období střída druhé, cykly a rytmy přicházejí a odcházejí, chvíli prší a pak je zase hezky. Probíha neustálá proměna, ale zároveň se nic nemění. Je to stále stejná krajina. Ty jsi pořád ty. Stejně tak musíš přijímat samu sebe, za deště i tehdy, když svítí slunce.”
Když objevíme krásu věcí, začneme je vidět v jiném světle. Zistila jsem, že jediný způsob, jak zahnat mlhu, která se v mém nitru vznáší, je na chviličku ji prozářit paprsky úsměvu.
Brzy zjistíte, že mnohem těžší je cítit se nešťastný, když se usmíváte.
Všechno nakonec záleží na našem duševním rozpoložení: sebedůvěra plodí úspěch, iluze přináší zklamání, věčné obavy vedou k selhání, láska probouzí naději... Všechno, co se nám děje, má původ v nás samotných, v našich vědomých či nevědomých sklonech.
Naděje s úsměvem odvětila:
,,Malověrný člověče! Jistě, po bláznivém zamilování přijde bouře. Poté se však nebe vyčistí a rozzáří a krajina jako zázrakem zkrásní. Jen je potřeba umět si počkat na konec boře. Kdyby se každý zavřel doma, protože se bojí deště, tak se budou roční období monotónne střídat jedno za druhým a nikdo nepocítí ty nejkrásnější nálady přírody, které se v lidský duši nazývají vášně. Ledé pak umírají, aniž by okusili tu nádheru bouřkové noci, která je předzvěstí následujícího krásneho dne a užasného vysvitnutí slunce, které opět žhne.”
,,Neposlouchej ho,” odporovala Obava. ,,Život je jako triskající fontana - jeho pláč nikdy neustává.”
Naděje ji opravila:
,,Život je jako jedna triskající fontána - jeho zpěv nikdy neustává. Stačí mu umět naslouchat.”
V životě není důležitá vůle, ale odevzdání. Když říkám odevzdání, neznamená to držet si palce a čekat, co se stane. To je spíš fatalismus, zbabělost, vzdání se nebo rezignace. Já mluvím o odevzdání se boží vůli. Zjistila jsem, že Bůh dělá věci mnohem líp než já. Je to totiž machr!
Ve slově věřit je ukrytá víra. Důležité je mít víru.
Život je totiž nádherný milostný příběh a lidé o něj přicházejí, protože dost nemilují. Ne že by Boha nemilovali, ale buď na něj zapomínají, nebo na něj nechtějí moc myslet, protože k němu nemají důvěru. Bůh se nevnucuje. Necháva na člověku , aby si sám vybral. A jelikož lidé mají spoustu problémů se svědomím i nevědomím, volí samotu a zamykají se do své vnitřní pevnosti, která je jako vyprahlá poušť. Zvenku jejich samota patrná není, mohou mít kolem sebe spoustu lidí, ale stejně. Pokud nemáš Boha v sobě, jsi jako prázdna skořápka, jsi sám, úplně sám.
Ale odevzdání, to není, jen když srdce pláče. Odevzdání je pro každý den. Ale pozor, odevzdat se neznamená nechat všeho snažení a počkat, až se to stane.
Když se odevzdáme, osvobodíme to nejlepší ze sebe. Vše, co bylo svázané, se harmonicky uvolní, otevřeme se životu a cítíme se spaseni. Tam, kde je odevzdání, tam je i láska, a tam, kde je láska, je Bůh. Dovolit Bohu, aby námi protékal jako pramen. To je celé. Až tohle pochopíte, uvidíte sami, že život pak přirozeně tryská z pramene...
Musíme se stát pramenem, tak, aby ostatní dostali chuť uhasit u nás svou žízeň.
Něco vám povím: sen se nám opotřebuje jen tehdy, když ho nežijeme. Jestli čekáte, až vaše sny zapadnou prachem, bude z vás brzy starý strašák opředený pavučinami!
,,Už jsi někdy viděla vodopád? je to jako věčný pád a znovuzrození. Voda nikdy nepřestává padat a je jí nekonečně mnoho. Skoro to vypadá, že čím víc jí odchází, tím víc ji přichází. Čím víc energie a nadšení ze sebe vydáva, tým je štědrejší. Čím nespoutaněji a impulzivněji se voda chová, tím je čistší. No a stebou je to stejné. Když pramen neumíme osvobodit, vyschne a z nás se stanou suchá srdce. Proto se musíme stát pramenem pro druhé.”
,,Proč hromadit bohatstvý ve vlastním srdci? City, které nedáváme, jsou ztracené.”
Rafaeli, co je smyslem života?
,,Smysl života? Tohle je celé tajemství: Dělej to nejlepší, co můžeš. Ostatní nech na Bohu. Neposlouchej ty, kteří tě chtějí zbavit snů, ty, kteří ti chtěji sebrat odvahu jít svou cestou, ti, kteří už nevěří. Co ti tak můžou vědět o tvém tajemství? Je na tobě, abys ho plně vyjádřila, se vší silou své lásky. Člověk musí bláznivě milovat život! Odvážit se riskovat! I když si myslíš, že jsi odvážná, nikdy nejsi odvážna dost. Pamatuj, že když dáváme ze sebe, nikdy to nemůže být příliš, nikdy to není dost. Nikdy nemilujeme příliš. Můžeme se mýlit, můžeme milovat špatně, ale nikdy nemilujeme dost. Nikdy, rozumíš? A až uděláš vše, čeho jsi schopná, nezapomeň to pustit, nezapomeň se odevzdat boží vůli. Protože když nemáš pravou víru, první závan větru tvé sny odvane jako suché listí.”
,,Nikdy nezapomeň vdechovat vůni života plnými doušky, udržovat plamen vnitřního nadšení, být vnímavá k pohlazení vzduchu, kterým procházíš, a naplňovat všechny smysly obrazy, vůněmi a melodiemi světa. Ano, nezapomeň si vychutnávat chuť života, jeho královský nektar na květech nedotčené krásy, ten vybraný vlahý med plný tajných a kouzelných možností.”
,,Skutečná láska se pozná podle toho, že mlčení toho druhého přestává být prázdnotou, již je třeba zaplnit, ale souzněním, které je třeba respektovat.”
,,Veškeré tajemství života je ve tvých očích. Stačí je naučit pronikat za zdání věcí. A nezapomínej, že když se ti zdá, že je vesmír čím dál temnější, není to proto, že se před tebou zavírají dveře, ale proto, že tvůj pohled prchá před světlem.”
,,Milovat neznamená chtít učinit druhého šťastným. Znamená to být šťastný a nabídnout své štěstí i druhému.”
Chceš-li být opravdu svobodný a proměnit náhodu v osud, začni snít! Nikdy nepřestávej snít! Sen a skutečnost jsou stvořeny pro společný život, pro to, aby se navzájem podněcovaly, aby plnily všechna přání a činily nás šťastnými. Tvůj dnešní sen je nejkrásnější skutečností zítřka. Tedy alespoň pokud v něj budeš nadále věřit a nevzdáš to. Dělej to však tak, aby tvůj sen byl aktivní a aby ctil určitý ideál. Všechno velké, krásne, dobré a správné na tomto světě vzniklo ve jménu snu.
Sen dáva lidským bytostem život a chuť žít.
Snění je aktem víry.
Nezapomínej, že každý nový den máš možnost uskutečnit to, co bylo včera pouhým snem. Nikdy nejsi tak blízko Bohu, jako když necháš sílu snu, aby do tebe pronikla a nastolila se jako jemná síla, jako vnitřní nutnost. Ať tvůj pohled prozáří všechen ten oheň, který v sobě máš. A nakonec budeš žít svůj sen, místo abys celý čas snil o svém životě!
/François Garagnon, Jade a posvátná tajemství života/
,,Naučit se milovat svůj život takový, jaký je, a i v těžkých událostech rozeznávat určitý dar, šanci, příležitost, přinejmenším na úrovni lidského chápání a duchovního pokroku; nepodlehnout pokušení vrátit se nazpět; pochopit, že náš život je krásny a plodný, že v Božích očích má svou cenu, že pro něho je důležitá každá vteřina našeho života, každá z našich myšlenek a činů... to vše nám umožní smýšlet jinak a radovat se."
/Yves Boulvin, Začít znovu/
Tvrdost vůči sobě má své kořeny většinou v minulosti. Existují lidé, kteří byli v dětství poraněni. Nepodívají-li se na své rány, nevypořádají-li se a nesmíří-li se s nimi, jsou odsouzeni, aby stále zraňovali sebe a ostatní lidi. Bolest, kterou dítě pocítilo, když bylo zraněno, byla tak velká, že musela být potlačena, aby vůbec mohlo přežít. Jenže potlačování bolesti vede pak k tomu, že člověk musí ponenáhlu umrtvovat všechny city, aby přežil. Brání se každému zranění, aby se uchránil těchto bolestí.
Jednou formou zraňování sebe je sebetrestání.
Jednou z forem sebetrestání je sebeobžaloba a sebeobviňování. Člověk se ponižuje, pokládá se za toho nejhoršího a znehodnocuje všechno, co koná, myslí a cítí.
Jinou příčinou tvrdosti vůči sobě je nepravý idealismus. Cítím se dobře jen tehdy, splňuji-li určité ideály. Můj pocit osobní hodnoty závisí na tom, vyhovuji-li svým ideálům. S ideály, které jsem si vytvořil, se ztotožňuji natolik, že v sobě potlačuji všechno ostatní, co těmto ideálům neodpovídá. Čím víc je však potlačuji, tím více ve mně sílí strach z vulkánu, který se ve mně skrývá a může kdykoliv vybuchnout. Abych tomu zabránil, zpřísňuji přikázání a rituály, šroubuji ideály stále výše, jsem k sobě stále přísnější a tvrdší. Nutím se, abych vyhověl ideálu a provozuji tak jakýsi vrcholový sport.
Potlačování vlastních potřeb a pudů vede k agresivitě vůči sobě a ke tvrdosti vůči ostatním. To platí především o potlačování sexuality. Švýcarský psycholog Furrer popsal, jak vede potlačování sexuality k brutálnímu postoji vůči lidem. „V mentalitě nepřátelské sexu tkví nebezpečí vystupňované agresivity; ba rigorózní potlačování sexuality je už samo agresivitou. Silná agresivita se nedá jen tak snadno rozptýlit; potlačuje-li se, přesouvá se do postoje svědomí“ (Furrer 30). Potlačovaná sexualita brání tomu, aby se v dítěti zušlechťovala.
Brutalita, s jakou se mnozí zbožní lidé staví k sobě a ke svým potřebám, pochází často z potlačované sexuality. Mnozí tyranizují sami sebe tím, že by ze sebe chtěli všechna sexuální hnutí vykořenit.
Nejhorší je, že potlačované vášně vedou ke krutosti, která se ukrývá ve svědomí.
Abychom opravdu mohli žít, musíme zanechat Iluzí, které jsme si o svém životě vytvořili. Jedna taková iluze je domněnka, že můžeme sami dosáhnout svého ospravedlnění.
Protože smíme i ztrácet, protože smíme také udělat chyby, můžeme se odvážit žít. Život bude zdařilý, budeme-li žít důvěrou, nikoliv strachem, nasadíme-li svůj život, protože Bůh nám ho lak štědře nadělil, a nezakopeme-li jej, abychom náhodou neutržili nějaký šrám.
Carl Gustav Jung stále znovu zdůrazňoval, že přijmout sebe samého znamená nést kříž, protože sebe samé můžeme přijmout jen s protiklady, které se v nás kříží.
C. G. Jung stále znovu zdůrazňoval, že záleží na tom, aby člověk dovedl sám sebe přijímat. To, co je zdánlivě docela jednoduché, je ve skutečnosti „nejvyšší umění. Přijmout sám sebe, to je morální ideál a jádro jednoho celého světového názoru. To, že pohostím žebráka, že odpustím tomu, kdo mě urazil, že nepřítele dokonce miluji v Kristově jménu, je bezpochyby vysoce ctnostné. Co učiním nejmenšímu ze všech bratří, to jsem učinil Kristu. Kdybych však objevil, že ten nejmenší ze všech, ten nejchudší ze všech žebráků, ten nejdrzejší ze všech urážečů, ba sám nepřítel je ve mně, že mně samému je třeba almužny mé dobroty, že jsem sám sobě nepřítelem, kterého mám milovat, co pak? Pak se zpravidla převrátí celá křesťanská pravda, pak už není lásky a trpělivosti, pak řekneme bratrovi v sobě ‚raka‘ (‚blázne‘, srov. Mt 5,22), pak sami sebe odsoudíme a zuříme na sebe. Navenek to skrýváme a zapíráme, že jsme toho nejmenšího potkali v sobě; a kdyby to byl Bůh sám, který by k nám v takové bídné postavě přistoupil, zapřeli bychom ho tisíckrát, než by kohout vůbec zakokrhal“ (svazek 11,367).
Kdo poznal sám sebe se všemi svými propastmi a stinnými stránkami, ten ví, že život se může zdařit jen tehdy, je-li člověk sám k sobě milosrdný, přijme-li sám sebe takového, jak byl stvořen. Jen tehdy, přijal-li sám sebe, může přijmout toho, kdo hledá radu, aniž jej odsoudí. Milosrdenství ke druhému člověku je možné jen tehdy, jsme-li milosrdní sami k sobě, jsme-li smířeni s tím, co je v nás temného. Kdo se zadíval do propastí své duše, může se ke druhému chovat s úctou a bez předsudků.
Chtěli bychom být jiní, mít jiné schopnosti. Chtěli bychom mít jiné přátele, jiné povolání. Chtěli bychom být u všech oblíbení. Mnozí žijí nesmířeni se sebou, vnitřně rozerváni, nespokojeni se sebou i s celým světem, ve stálém protestu vůči lidem, kteří jim připravili tento úděl, a nakonec v protestu proti Bohu, kterému svůj osud vyčítají. Oddávají se snům o tom, jací by vlastně chtěli být. Nežijí v přítomnosti, ale prchají před sebou do svých iluzí. Promeškávají svůj život.
Důvodem neusmířenosti je stálé srovnávání sebe s ostatními. Stále objevujeme u druhých něco, co sami nemáme. Srovnávat se s jinými znamená buď znehodnocovat sebe, činit se špatnými, nebo se nutit k pocitu, že jsme vždycky „super“. Pak musí být u mne všechno „super“, nutně dělám všechno tak dobře, jak to nikdo nedokáže.
Smířit se se sebou znamená vzdát se veškerého srovnávání. Mnozí ani nedovedou pocítit jen sebe, oni cítí sebe vždycky jen ve srovnání s jinými. Smíření znamená, že jsem zcela při sobě, že cítím sebe, že se raduji ze sebe takového, jaký jsem. Takový, jaký jsem, jsem jedinečný. Jak cítím, tak je tomu jen u mne. Smířit se znamená být v kontaktu se sebou. Jsem-li v kontaktu se sebou, nemusím si srovnávání ani zakazovat. Vždyť mě to ani nenapadne. Pociťuji v sobě tajemství života. Cítím, tedy jsem.
Smířit se sám se sebou znamená smířit se s ranami minulosti. Kdo se tomuto smíření vyhýbá, je odsouzen, aby předával jiným zranění, která utrpěl, nebo aby stále znovu zraňoval sám sebe.
K tomuto usmíření je někdy třeba dlouhé doby. Především je to možné jen tehdy, připustíme-li příkoří a bolesti, které se z toho vyvinuly, prožijeme-li je ještě jednou, a pak se s nimi rozloučíme. Nemůžeme se smířit, když rány pouze odsouváme. Musíme se s nimi spřátelit, „políbit je“, dobře s nimi zacházet; pak se mohou proměnit ve zdroje nového života. Každý terapeut a každý duchovní pastýř ví, jak dlouho to často trvá, než se poraněný člověk se svým příběhem smírně vypořádá. Ale když už je usmířen, přestanou působit všechny mechanismy sebeničení, člověk už není k sobě tvrdý, je schopen dívat se s láskou na sebe a svůj život a být k sobě dobrý.
Nejtěžším úkolem je pro člověka asi nutnost, aby se sebou dobře zacházel, i když selhal nebo se provinil.
Je nám většinou zatěžko, abychom byli milosrdní sami k sobě, když jsme se dopustili nějaké trapné chyby, kterou ještě navíc zpozorovali lidé v našem okolí.
Obvykle pak viníme sami sebe, vnitřně se shazujeme, jakže jsme to byli zlí, slabí a zbabělí. Nebo si lámeme hlavu, jak k té chybě vůbec mohlo dojít. Znovu tu situaci promýšlíme a stále jen potřásáme hlavou, jak se nám to mohlo stát.
Dobře se sebou zacházet, to neznamená omlouvat svou chybu před sebou a před ostatními. Mnohého člověka pudí potřeba omlouvat se. Chtěl by být stále bělostně nevinný. A tak musí stále vyhledávat důvody k omluvám, že on tím selháním není vinen, že vinni jsou ti druzí, že to zavinily okolnosti nebo počasí. Omlouvat se za chybu před sebou nebo před druhými, to nepomůže. Vždyť se stále vynořují důvody a ukazují, že jsme tím selháním snad přece vinni my, že jsme se přece jen dopustili chyby. Právě tak málo však pomáhá, že se obviňujeme a pokládáme se za toho nejhoršího člověka. Zacházíme se svou vinou lépe, když ji necháme být, aniž ji hodnotíme, a když ji podáme Bohu, když se více díváme na Boha, který nás ve svém milosrdenství přijímá i s naší vinou, než když kolem své viny chodíme stále dokola. Nemáme záruku, že se chyb už nedopustíme. Je naopak pravděpodobnější, že zase klesneme. Jedině velká důvěra v Boží milosrdenství může způsobit, abychom se svou vinou nedrásali.
Být k sobě milosrdný.
Milosrdenství - mít pochopení, lásku pro to, co je ubohé, osiřelé, osamělé, politováníhodné, nešťastné. Být k sobě milosrdný proto znamená neuzavírat srdce před tím, co je ve mně nešťastného a osamělého, před ubožákem ve mně, před nešťastníkem a trosečníkem v mém nitru, před pocity opuštěnosti a osamělosti. Nezavírám své srdce před tím, co je ve mně hodné politování, před tím, co bych nejraději přehlédl a potlačil. V každém z nás vyvstávají takové pocity opuštěnosti a až příliš rádi je potlačujeme. Jsou nám příliš nepříjemné. Ale pak se naše osamělost a opuštěnost, naše bída a náš strach nemohou proměnit, pak stále prcháme před temnými tušeními a pocity. Když se chováme srdečně k ubohému a slabému v sobě, může se právě to ubohé ve mně stát zdrojem požehnání. Může mě to otevřít tajemství Boží lásky, která se mnou cítí a má pro mne pochopení.
/Anselm Grün, Buď dobrý sám k sobě/
,,Človek,” hovorieval môj otec, ,,to je predovšetkým ten, kto tvorí. A iba ľudia, ktorí s ním spolupracujú, sú jeho bratia. A žijú iba tí, ktorí nenašli uspokojenie v zásobách, ktoré si nahromadili.”
,,Nebuduj ríšu, v ktorej by bolo všetko dokonalé. Vycibrený vkus je totiž cnosťou strážcu múzea. A ak pohŕdaš zlým vkusom, nebudeš mať ani obrazy, ani tance, ani paláce, ani záhrady. Zo strachu budeš ohŕňať nosom nad hrubou pozemskou robotou. Prázdnota tvojej dokonalosti ťa pred ňou ochráni. Buduj ríšu, v ktorej bude jednoducho všetko plné vrúcnosti.”
Rovnako niet ani pokroku, ak neprijmeš to, čo je, a z čoho sa ustavične odvíjaš. a neverím chvíli oddychu. Múdry je, kto by vedel oddeliť dobro od zla. Skúmaš, ako dať zmysel životu, a zmysel tkvie predovšetkým v uskutočnení seba samého, a nie v dosiahnutí úbohého pokoja, ktorý vyplýva zo zabudnutia na rozpory. Ak sa ti niečo stavia na odpor a mučí ťa, nechaj to mocnieť, znamená to, že sa preporoďuješ a zapúšťaš korene. Šťastné sú tvoje muky, ak sa z nich zrodíš ty sám: lebo nijaká pravda sa nevyjaví a nedosiahne v tom, čo je samozrejmé. A pravdy, ktoré sa ti ponúkajú, sú iba pohodlné kompromisy - ako prášky na spanie.
Nemýľ si lásku s ošiaľom vlastníctva, prinášajúcim najhoršie súženie. Lebo v protiklade k všeobecnej mienke láska nespôsobuje utrpenie. Ale majetnícky pud je prameňom utrpenia, ten je opakom lásky.
A ak niečo ľutuješ, si takisto pochabý ako ten, kto by ľutoval, že sa nenarodil v inom čase alebo inej krajine, že nie je malý, keď je veľký, a ako ten, kto by zo svojich nezmyselných rojčení snoval svoje ustavičné zúfalstvo. Blázon, kto si vylamuje zuby na minulosti, na tej dávnej skale zo žuly. Prijmi deň, ako ti bol daný, a nevrážaj do toho, čo nemožno napraviť. Nenapraviteľné nemá zmysel, lebo je príznakom všetkého, čo uplynulo.
Priateľstvo poznám podľa toho, že nemôže byť sklamané, a skutočnú lásku podľa toho, že nemôže byť zranená.
,,Zbabelým nazývam toho,” riekol otec, ,,kto sa potom, čo sa zriekol pohybu, odhalí nahý. Zbabelý je ten, kto hovorí: Rieka ma únáša. Inak totiž bude plávať, keď má svaly.”
,,Zbabelcom a zradcom nazývam každého, kto sa žaluje na chyby iných alebo na silu svojho nepriateľa.”
Plodíš to, o čom uvažuješ.
Pokora srdca nevyžaduje, aby si sa ponižoval, ale aby si sa otváral. To je kľúč výmeny. Len vtedy môžeš dávať i príjímať. A tieto dve slová neviem odlíšiť jedno od druhého pre tú istú cestu. Pokora neznamená podrobiť sa ľuďom, lež Bohu. Tak je to i s kameňom podriadenom nie kameňu, ale chrámu. Keď slúžiš, to tvorbe slúžiš. Matka je pokorná pred dieťaťom a záhradník pred ružou.
Ja, kráľ, podrobím sa bez rozpakov naučeniu oráča. O orbe vie toho totiž viac ako kráľ. A poďakujem sa mu bez obavy, že tak klesnem, keďže som mu vďačný, že ma poučil. Je totiž prirodzené, že umenie orať prechádza od oráča ku kráľovi. Ale nebudem od neho žiadať, aby ma obdivoval, keďže opovrhujem každou samoľúbosťou. Súd totiž prechádza od kráľa k oráčovi.
Krásny je strom, keď raz narastie, chcem ho zmeniť na stožiar plachetnice, a nie ho poštiepať na polená do ohňa pre všetkých na jednu hodinu. Málo im totiž dá hodina ohňa. Ale plným dúškom im všetkým pridá na kráse spustenie ľode na more.
Chcem z toho pokladu vyťažiť obraz, ktorým by sa mohli rozveseliť srdcia ľudí.
Hovorím vám: vyhýbať sa námahe máte právo iba v mene inej námahy, lebo rásť musíte do veľkosti.
/Antoine de Saint-Exupéry, Citadela/
Všetci máme prirodzenú schopnosť skoncovať so starými zvykmi. Všetci vieme, aká liečivá je vľúdnosť, akým pretvárajúcim citom je láska k druhému človeku, ako sa nám uľaví, keď sa zbavíme starých hnevov.
Prvým krokom v tomto procese je naučiť sa byť úprimný sám k sebe.
Je dôležité objaviť v sebe tri ľudské kvality, tri základné kvality, ktoré v sebe nosíme od narodenia. Týmito kvalitami sú prirodzená inteligencia, prirodzená srdečnosť a prirodzená otvorenosť.
Prirodzená inteligencia je nám vždy prístupná. Ak sme sa nechytili do pasce túžby a strachu, intuitívne cítime, čo treba urobiť.
Prirodzená srdečnosť je naša spoločná schopnosť mať rád, pociťovať empatiu, mať zmysel pre humor. Je to aj naša schopnosť pociťovať vďačnosť, uznanie a nežnosť. Je to celá škála toho, čo môžeme súhrnne označiť ako kvality srdca, kvality, ktoré tvoria prirodzenú súčasť ľudskosti.
Treťou kvalitou základnej dobroty je prirodzená otvorenosť, šírka našich nebeských myslí. Naše mysle sú v základe otvorené, pružné a zvedavé; nachádzajú sa takpovediac v stave pred predsudkami.
Existujú tri klasicky nesprávne spôsoby hľadania úľavy: pôžitkárstvo, otupenie zmyslov a agresívne správanie.
Zdrojom našej nepohody je nesplniteľná túžba po trvalej istote a bezpečí, po niečom pevnom, čoho by sme sa mohli držať. Podvedome dúfame, že keby sme si našli tú správnu prácu, správneho partnera, správne čokoľvek, naše životy by plynuli hladko. Ak sa stane niečo nečakané alebo sa veci vyvíjajú inak, ako by sa nám páčilo, sme presvedčení, že sa niečo pokazilo. Myslím si, že nezveličujem, ak teraz poviem, kam sa často dostávame. Aj na tej najbanálnejšej rovine sa spúšťajú rôzne reakcie - niekto vás predbehne, dostaneme alergiu, naša obľúbená reštaurácia je zatvorená keď sa chceme naobedovať. Nikto nás nepovzbudzuje k tomu, aby sme prežili svoje premenlivé nálady, výkyvy zdravia, počasia, vonkajších udalostí - tie príjemné a nepríjemné - v ich plnosti. Radšej donekonečna blúdime v kruhu strachu, vyhýbania sa akejkoľvek bolesti a neustáleho hľadania útechy. To je naša univerzálna dilema.
Keď urobíme prestávku, dáme si pauzu, niekoľkokrát sa zhlboka nadýchneme, môžeme pocítiť okamžité osvieženie. Zrazu spomalíme, zintenzívnime pozornosť a pred očami sa nám objaví svet.
Keď sa obzrieme späť na poslednú minútu, hodinu alebo deň svojho života a môžeme povedať, že sme sa pristihli, ako zahrízame do háčika, a prerušili sme mimovoľný pohyb známym smerom, máme dôvod na radosť. A ak sme si v tej chvíli neuvedomili, čo sa deje, a konali tak ako sme zvyknutí, môžeme sa radovať z toho, že sme dosť schopní a múdri na to, aby sme si tú skutočnosť priznali a pohli sa vpred - možno o niečo starší, múdrejší a schopnejší so súcitom prijať samého seba aj napriek mnohým chybám a recidívam.
/Pema Chödrönová, Odvaha skočiť/
Najúžasnejšia vec, ktorá sa stane, keď ako alkoholik či narkoman zrazu vytriezviete, je, že váš život sa hrubou čiernou čiarou rozdelí na minulosť a budúcnosť, ktorú máte pred sebou.
Keď sa však k tej čiare postavíte chrbtom, začnete si lámať hlavu nad tým, ako sa vlastne pohnúť vpred. Budete mať pocit, že váš život zostane prázdny alebo sa bude skladať iba z klamstiev. Ako bude váš nový príbeh môcť byť pravdivý, ak si nedokážete predstaviť, že si už nikdy nevypijete?
Pri abstinencii je veľkým problémom skutočnosť, že si spomeniete, prečo ste vlastne pili. Prvoradým dôvodom bolo nebyť triezvym. A prečo ste nechceli byť triezvy? Aby ste nemuseli žiť v skutočnom svete bez možnosti umlčať realitu, vylepšiť ju alebo z nej uniknúť.
Až po mnohých mesiacoch som pochopila, že ľudia si vytvárajú oveľa pevnejšie putá na základe spoločných slabostí než na základe rovnakého presvedčenia.
Vedela som iba to, že tento tajuplný, silný smäd vyžaruje z prázdneho miesta v hĺbke mojej duše, ktoré dychtilo po niečom, čo som nedokázala pomenovať - a neprítomnosť tej veci ma bolela.
Pila som, aby som túto bolesť otupila.
Stála som na pokraji priepasti, ktorá bola hlboká a široká ako Veľký kaňon. Ako vydržím abstinovať, ak nenájdem spôsob, ako tú prázdnotu zaplniť?
Isteže, pochopila som, že moja vnútorná prázdnota je duchovného charakteru. Pod povrchom mojej túžby po alkohole sa bez pochyby ukrýva hlboká túžba po Bohu.
Bola som hlboko sklamaná zo svojej kresťanskej viery, ktorá ma nezachránila pred alkoholom. Prečo by som mala veriť tomu, že ten istý Boh, ktorý dopustil, aby som sa takmer utopila, ma teraz zachráni a pomôže mi?
Spôsob, akým som pristupovala k Bohu, akosi nefungoval - možno nefungoval ani nikdy predtým. Z toho bolo zrejmé, že mám problém. Vedela som, že nedokážem abstinovať, ak sa môj vzťah s Bohom nenapraví. Ale Boh, o ktorom som si myslela, že ho poznám a chápem, nebol Bohom, ktorý by ma dokázal zachrániť.
Potrebovala som nájsť Boha, ako som ho doteraz nepoznala, ináč budem stratená.
Ale znovu a znovu sme spolu s Davom odchádzali v úžase, krútiac hlavou. Ako je to možné, že na stretnutí podpornej skupiny pre alkoholikov a narkomanov sa môžete tak blízko stretnúť s milosťou? Prečo sa zdá, že Boh sa tu zjavuje oveľa viditeľnejšie než vo väčšine kostolov, ktoré sme navštevovali?
,,V mojom alkoholizme som ako ešte nikdy predtým zistila, že som úplne stratená a nedokážem si pomôcť (spasiť sa) vlastnými silami.” /sr. Molly Monahanová/
Okrem iného to znamenalo, že ak mám zažiť duchovnú premenu, ktorú tak veľmi potrebujem, budem musieť pochopiť rozdiel medzi priznávaním sa k určitým kresťanským presvedčeniam, ktoré nemajú moc ma zmeniť, a každodenným prežívaním Božej lásky a milosti, ktoré to dokážu.
Najväčšie premeny v našich životoch sa občas prejavia v najmenších veciach. Vložiť všetku svoju nádej v Boha, ktorého som nechápala, pre mňa znamenalo naučiť sa odsunúť nabok svoje myšlienky, poznanie a presvedčenie. Vedome ich na istý čas odložiť a prísť pred neho ako duchovný žobrák.
To, čo som potrebovala viac, bola odvaha sedieť v tichom prázdne.
Ticho mi ponúklo priestor spoznať svoju slabosť. Pripomínalo mi, že potrebujem žiť v neustálom postoji závislosti od Boha. A tiež to, že je dobré pocítiť bolesť vždy, keď mám chuť znovu sa začať spoliehať na seba.
Ticho ma naučilo, že keď sa mi zdá, že potrebujem alkohol, to po čom skutočne túžim, je milosť, a že to, čo potrebujem najviac na svete je Boh.
,,Mami, oni si myslia, že tam sedím a zatínam päste!” povedal so smiechom. ,,Myslia si, že pokušenia premáham vďaka tomu, že som dobrým človekom, ktorý sa vie ovládať. Vieš si to predstaviť? Ako im to mám vysvetliť, že to vôbec nie je o tom?”
Chápavo som prikývla. ,,Je to smiešne, však?”
Toľko o tom, ako sa liečenie alkoholizmu vymyká ľudskému chápaniu. Ako ľuďom vysvetlíte, že to má iba málo spoločné so silou vôle či pevným charakterom, ale ide najmä o uvedomenie si vlastnej slabosti a nemohúcnosti? Že iba vtedy, keď prestanete bojovať o vládu nad svojou závislosťou, dáte Bohu priestor, aby bojoval za vás? Že keď sa vzdáte kontroly, získate slobodu vybrať si?
,,Druhá vec, ktorej ľudia nerozumejú, sú stretnutia,” povedal mi Noah. ,,Nechápu, prečo na ne potrebuješ chodiť znovu a znovu.”
Ako im vysvetlíte, že tam už nemusíte chodiť, ale chcete? A že tam nechodíte preto, lebo sa vám darí len pomaly, ale preto, lebo ak poprosíte iného alkoholika o pomoc a potom pomôžete niekomu inému, pomáha vám to zostať triezvym?
Po tisíci raz som si kládla otázku, či my kresťania nie sme tými najhoršími závislými osobami. Keďže závislosti považujeme za výhradne morálny poklesok, snažíme sa proti nim bojovať vlastnými silami. Viac sa modlíme, horlivo sa kajáme a bojujeme s pokušením až do úplného vysilenia.
Keď naše snaženie neprinesie účinok, cítime sa previnilo a zahanbene. A zmätene. Nemilujeme azda Boha dostatočne na to, aby sme s tým prestali? Azda nás Boh nemiluje, a preto nás tej závislosti nezbaví?
Okrem toho ak priznáme, že sme závislými, máme dojem, akoby sme zradili Kristovo dielo na kríži.
Často sa stáva, že preto, aby sme ochránili tých, na ktorých nám záleží, a aby sme obránili povesť Boha (a svoju vlastnú), snažíme sa svoj problém ukryť. Paradoxne, naša túžba zostať dobrými svedkami nás môže zmeniť na podvodníkov, klamárov a pokrytcov. A tým sa stávame otrokmi vlastného ega.
Tvrdenie, že môj alkoholizmus je choroba, nie je výhovorkou, ako sa vyhnúť zodpovednosti, ale poznaním naplno sa zapojiť do programu, ktorý bol vytvorený špeciálne na jej liečbu.
Odkedy abstinujem, zápasím s mnohoročnými intelektuálnymi predstavami o Bohu, najmä s tými, ktoré teraz popierajú moju skutočnú skúsenosť s Bohom.
Ale možno o Bohu nemusím vedieť ani mäkké f, aby som s ním mala živý vzťah plný lásky. Stále môžem spoznávať jeho prítomnosť a moc v mojom živote. Môžem sa spoliehať na to, že mi každý deň pomôže abstinovať. Môžem sa vzdať intelektuálnej istoty a spoliehať sa na to, čo mi o Bohu hovorí milosť. Môžem sa vzdať múdrosti v prospech poplašenej dôvery - nie preto, lebo tomu všetkému rozumiem, ale preto, lebo viem, že to nedokážem.
Len nedávno som si uvedomila, že to, čo ma na ceste milosti najviac posúva vpred, sú otravné pochybnosti a nevyriešené otázky, nie odpovede a istoty. Preto mi neprekáža, že cieľ, v ktorom dostanem na všetko odpoveď a všetkému porozumiem, ešte nie je v dohľadne.
Nezodvihnúť pohárik si vyžaduje odvahu, ale najodvážnejším činom počas liečby je zostať tu a teraz, uprostred tých najnudnejších dní a pokúsiť sa v nich nájsť Boha. Pozrieť sa realite do očí a otvoriť jej náruč, hoci by sme pred ňou najradšej utiekli. Stratené územia svojej prázdnej minulosti získame späť tým, že budeme naplno žiť prítomnú chvíľu: milovať sa, jazdiť na bicykli, jesť staromódnu točenú zmrzlinu.
Je iróniou, že dôkaz života, ktorý som na začiatku svojej abstinencie hľadala, sa ukrýva v tých obyčajných stretnutiach s realitou. Nachádzam ho pri hladení hodvábnej pokožky manželovho chrbta. Objavujem ho v stŕpnutých svaloch po bicyklovaní. Je aj vo veselom hlase môjho syna v správe na odkazovači.
Nachádza sa práve tu.
/Heather Koppová, Triezve milosti/
,,Věřím, že pravým cílem našeho života je hledání štěstí. To je jasné. Ať už jsme věřící či nikoliv, ať vyznáváme to či ono náboženství, my všichni hledáme v životě něco lepšího. Myslím si tedy, že hlavní pohnutkou našeho života je hledání štěstí…”
,,Uvažujeme tedy o tom, co v našem životě představuje skutečnou hodnotu, co našemu životu dodáva smysl, a na základě toho si stanovme priority. Cíl našeho života musí být pozitivní. Nenarodili jsme se se záměrem působit potíže a ubližovat ostatním. Aby měl náš život nějakou hodnotu, musíme u sebe rozvinout základní lidské vlastnosti - vřelost, laskavost a soucit. Pak náš život dostane smysl a bude klidnější - šťastnější.”
Také často zvyšujeme svou bolest a utrpení tím, že jsme otevřeně citliví, přehnaně reagujeme na malé věci a někdy si bereme věci příliš osobně…
,,Vyvážený a obratný přístup k životu a pečlivé vyhýbání se extrémům má velkou důležitost při zvládání naší každodenní existence. Je to důležité ve všech aspektech života. Jemný a obratný přístup a vyhýbání se extrémům pomáhá i v duševním a emocionálním růstu.”
,,Především pocity hněvu a nenávisti vznikají v mysli, která je trápena zklamáním či nespokojeností. Můžeme se tedy předem chránit tím, že si budeme budovat vnitřní spokojenost a rozvíjet laskavost a soucit. To sebou přináší určitý klid mysli, který může pomoci předejít vzniku hněvu. A pokud už se přece jenom rozzlobíte, měli byste se svému hněvu přímo postavit, analyzovat ho a zjistit, jaké faktory daly vzniknout tomuto konkrétnímu případu hněvu či nenávisti. Pak pokračujte v analýze a zjistěte, jestli je vaše reakce odpovídajíci a především, zda je konstruktivní či destruktivní. A vynaložte úsilí na to, abyste vyvinuli určitou vnitřní disciplínu a kontrolu a za použití protilátek aktivně bojujte - postavte proti těmto negativním emocím myšlenky trpělivosti a tolerance.”
,,Jediný faktor, který vám může poskytnout útočiště či ochranu před škodlivými účinky hněvu a nenávisti je vaše praxe tolerance a trpělivosti.”
/Tenzin Gjatso - dalajlama, Cesta ke štěstí - průvodce dobrým životem/
Občas mě moje mysl varovala. Kam až tohle ustavičné pití povede? Ale spolehněte se, že Démon alkohol takové otázky hladce umlčí.
,,Pojď, nejdřív se napij a já ti potom všechno vyložím”, to už je jeho způsob. A je to účinné.
A já, starý a důvěrný přítel Démona alkoholu, jsem dobře věděl, co mi slibuje - bílé, fantastické vidiny, sny o síle, zapomění, zkrátka všechno možné, jen ne věčně se otáčející pračky, vlníci se mandly, bzučení ždímaček a nekonečnou řadu naškrobených bílých kalhot, pohybujících se v páře pod mou poletující žehličkou. A tak tomu doopravdy je. Démon alkohol se vemlouvá do duší lidí slabých, vyčerpaných a unavených, kteří nemají v životě úspěch. A jak snadno jim dodá útěchy! Po celý čas je přitom ovšem obelhává. Tělu dodává zdánlivou sílu, duchu zdánlivý vzlet, věcem propůjčuje neskutečnou tvář a činí je krásnější, než jsou doopravdy.
Nesmíme však zapomínat, že Démon alkohol dovede měnit svou podobu. Právě tak jako ke slabým a vyčerpaným, obrací se i k těm, kdo hýří silou a mají přemíru životnosti, anebo naopak k těm, kdo se nudí a zahálejí. Vezme si pod paží kohokoli, ať je v jakékoli náladě. Svou síť přeludů dovede rozprostřít nad každým člověkem. Za uhasínající světlo dá nové, za holou skutečnost dá pozlátko iluze a nakonec oklame každého, kdo si s ním zadá.
/ Jack London, Démon alkohol /
Víte, co to je mít dost a být na dně? To je, když máte víc než dost a propadnete se níž, než bylo to, o čem jste si mysleli, že je dno.
/ Lubomír Černík, Chobotnice /
No alkohol je zákerný a zradný pán. V tichosti striehne a chystá ďalší útok. Čaká na príležitosť, keď sa alkoholik aj najbližší človek dajú ukolísať dôverou. Keď na okamih stratia pozornosť. Zaútočí vo chvíli, keď sú nepripravení a zraniteľní. Udrie silno a nemilosrdne.
Žiť s alkoholikom, ktorý začína abstinovať, je ako nanovo sa vášnivo zaľúbiť. Človek je šťastný, euforický a vďačný. Ľahko sa mu dýcha.
Vášnivá zaľúbenosť sa však pomerne rýchlo vytráca. Zmizne. Môže trvať niekoľko dní, či týždňov. No rozplýva sa, je čoraz ľahšia, až ju odnesie vánok. Jedného dňa je preč a človek nechápe, čo sa vlastne stalo. Isté je len to, že zmizla.
Abstinujúci alkoholik a narkoman vie byť čertovsky sentimentálny. Na celom svete nejestvuje človek, ktorého by ľutoval väčšmi než seba.
Konečne som sa oslobodila od Rickarda. Nezbavila som sa však pocitu viny. Stal sa mojím stálym spoločníkom. Mojou chronickou chorobou, mojím sprievodcom, mojím druhým ja. Pocit viny ma neopúšťal ani na okamih. Nevedela som si predstaviť život bez pocitu viny. Vina. Až po uši som sa utápala v jej lepkavom, zničujúcom objatí.
Pocit viny za to, že môj muž pije. Pocit viny za to, že droguje. Pocit viny za to, že sa mi nepodarilo donútiť ho, aby s tým prestal. Pocit viny za to, že som si ho vybrala. Pocit viny za to, že som s ním neskoncovala skôr. Pocit viny z toho, že som ho nakoniec vyhodila. Pocit viny voči deťom. Pocit viny voči sebe. Pocit viny voči okolitému svetu. Pocit viny z toho, že cítim vinu.
Kedy má človek dosť? Neraz som si položila túto otázku, ale doteraz som na ňu nenašla odpoveď.
Ako človek zistí, že stačilo? Kedy treba odísť? Bolo by nadpozemsky krásne, keby sme sa mohli s dôverou obrátiť na nejakú inštanciu, ktorá by vedela s istotou vyhlásiť: Teraz! Teraz už naozaj stačilo. Hotovo. Teraz sa opil naposledy. Teraz si naposledy šľahol svoju lajnu. Teraz sa posledný raz opil do nemoty, smrdel, mal červené oči a správal sa trápne.
Ibaže takáto inštitúcia nejestvuje. Človek je odkázaný sám na seba a na zvyšky triezveho rozumu a úsudku.
Alkohol a drogy sú ako otrávená voda, čo podmýva kameň lásky. Vlny bežného života sa prevaľujú a postupne vyhladia všetko, čo je slušné, ľudské, čo nazývame normálnym. V tejto súvislosti pojem normálny, ako ho vnímajú ľudia bez problému s alkoholom, vlastne neexistuje. V stupnici sa vyskytujú iba pojmy ,,horší” a ,,zlý”. Pretože naozaj dobre nie je nikdy, kým alkoholik pije a je aktívny.
Abstinencia nerieši všetky problémy. No vďaka nej je ráno krajšie. A človek konečne prestane ľúbiť proti vetru.
/ Kateřina Janouchová, Najbližší /
Prázdnou láhev jsem ukryl do křoví na zahradě a teď bosýma nohama potichu stoupám po schodech k domovním dveřím. Taky se mi podařítiše odemknout. Teď už nejsem vůbec opilý, třebaže jsem si právě z láhve lokl žitné, ne, dokonce dvakrát - zbylo tam totiž víc, než jsem očekával. Ale to je naprosto v pořádku, o to svěžeji a jistěji se cítim. Nedopustím se žádne chyby, nikoho neprobudím. To jsem ale lišák.
Tak jsem tam trávil svá dny - ne úplně na mol, spíš jsem měl k opilosti dost daleko, a přesto nikdy zcela střízlivý. A jestliže jsem zpočátku na svou první kořaličku čekal do deseti nebo dokonce do jedenácti, poslední dva dny jsem zvonil už v osm na pokojskou a nechal si zcela bez zábran a svobodně přinést dvojitý koäk k posteli.
Zpáteční cesta, kterou jsem nastoupil vyzbrojen placaticí, ve mně nechala dozrát ta najlepší předsevzetí. Bylo jasné, že doma v tomto návyku před Magdinýma bdělýma očima nemůžu pokračovat, a když jsem si ve vlaku na toaletě důkladně přihnul, připadalo mi, že bude naprosto snadné se tohoto návyku zbavit. Dával jsem si přece vždycky jen jednu nebo dvě sklenky, a to pouze po jedné či dvou hodinách, takže bez těch se přece snadno obejdu!
Když jsem si zásobu nově doplnil, zmocnil se mě pocit skutečného štěstí, jako bych náhle přišel k bohatství. Mohl jsem si tak loknout i při sebemenším náznaku žízně. Doma v koupelně to šlo docela jednoduše, avšak v kanceláři, kterou Magda sdílela se mnou, jsem někdy míval potíže. To jsem pak dlouhé minuty dumal, pod jakou záminkou ji vystrnadit. Když mě jednou vůbec nic nenapadlo, zašel jsem dokonce tak daleko, že jsem v její přítomnosti - psací stůl mě před jejími zraky kryl - láhev odzátkoval a postavil na podlahu, pak jsem nechal spadnout na zem gumu, zdlouhavě ji hledal, nakonec po čtyřech, přičemž jsem si pod psacím stolem, potěšen svou vynalézavostí, důkladně lokl koňaku.
,,Už toho bylo dost! Pokud jde o to, že jsem údajně celé dny opilý, rád bych se tě zeptal, jestli jsi snad někdy zpozorovala, že bych se potácel nebo se mi pletl jazyk? Ano, tu a tam si dám nějakou sklenku, přiznávam, jenže já ji v pohodě snesu. A navíc mi tříbí mysl. Kdo alkohol nesnáší, ař se mu vyhýbá, jenže to není můj případ.”
Krátce před cílem jsem s obsahem lahve skoncoval, odhodil ji do příkopu a vydal se na posledních pět minut cesty. Na věži vesnického kostelíku právě tlouklo poledne; přede mnou, kolem mne i za mnou proudili vesničané navracející se z pole, s motykou nebo lopatou na rameni. Někteří mě pozdravili, když mě míjeli, jiní si mě jen úkosem změřili a další do sebe významně strčili, ušklíbili se a smáli. Mohl to být jen projev obvyklého venkovského kritického vztahu k městsky oblečenému cizímu člověku, já jsem však pojal podezření, že vypadám na alkoholika nebo je něco směšného na mém oblečení. Už jsem pochopil, že to nejhorší, co s sebou alkohol nese, je onen pocit nejistoty, jestli má člověk na sobě všechno v pořádku. Může se jakkoli často prohlížet v zrcadle, upravovat si oblek, kontrolovat každý knoflík - nikdy však, jestliže něco vypil, si není zcela jistý, že nic nepřehlédl, něco úplně zjevného, co se však i při maximálním sostředění vždycky přehlédne.
/ Hans Fallada, Pijan /
I. Když se člověku hatí životní plány
3. Zhroucení z důvodu závislosti
Někteří ztroskotávají tak, že propadnou nějaké závislosti. Na počátku to byl jen půlitr piva vypitý s přáteli. Pak se z toho ale stávalo stále více pravidlo. Existuje bezpočet tragických příběhů těch, kteří propadli závislosti.
Existuje ale mnoho alkoholiků, kteří na samém dně své bezmoci vykračují na novou cestu. Mnozí se vydají hledat duchovní cestu a stávají se novými lidmi. Jedna paní, vyznala, že se díky svému alkoholismu mnohému naučila. Dnes je vděčná za to, že se díky své závislosti stala novým člověkem, který už se neodvolává pouze na vlastní síly, ale opíra se o Boha. Jiný si ale nehodlají svou závislost přiznat. Otálejí tak dlouho, až už je pozdě. Zpustnou, ztratí zaměstnání, rodinu i majetek. Upijí se k smrti.
Existují i další závislosti, jimž člověk může propadnout a jež také nakonec vedou k totálnízkáze.
Závislost je často pokusem nahradit si matku. Závislý člověk odmítá být dospělý, touží se trvale ukrýt v matčině lůně. Proto se ani nepokouší začít bojovat a pracovat. Jestliže už přece jen začne, zakrátko to vzdá. Jednoho dne je ale příliš pozdě. Zbýva už jen si přiznat, že ve skutečnosti nikdy nežil, že nebyl schopen zvládat život.
II. Krach jako šance
1. Přijmout porážku
První podmínkou umožňující začít ve ztroskotání znovu hledat první stopy nového života je bezpodmínečné přijetí minulého ztroskotání. To ovšem bolí. Bolest nad ztrátou vlastních iluzí je třeba vydržet. Mnozí se ji snaží nejakým způsobem vyhnout a začínají vypočítavat důvody, proč se to všechno nemohlo odehrát jinak.. Jenže ten, kdo má potřebu hodně vysvětlovat, obvykle nemá skutečný důvod. Proto si nějaký hledá, aby se mohl ospravedlnit. Přijmout vlastní minulost znamená vzdát se všech pokusů o ospravedlnění. Člověk ji vidí takovou, jaká je. Přiznává sám sobě, že si pro svůj život přál jen to nejlepší a že doufal, že to zvládne. Věřil svým ideálům a niní je bolestné si přiznat, že skončili v troskách.
Někteří hledají důvody svého krachu výhradně u druhých.
Teprve v okamžiku, kdy jsem ochoten zastavit se u svého ztroskotání a přestanu se mu vyhýbat, stane se postupně začátkem nového života. Přiznat si vlastní porážku však není tak snadné. K sestupu do hlubin vlastní porážky je třeba veliké pokory.
Teilhard de Chardin psal ve svých dílech stále znovu a znovu o nutnosti přijmout prohru. K člověku totiž nepatří pouze aktivní činost a úsilí, ale také utrpení. Jsme nuceni brát v úvahu i omezení a poruchy bytí a prohlédnout jim do tváře, ,,dokud v hlubinách jejich svůdnych, bezvýrazných nebo dokonce nepřátelských očí konečně nezahládneme záblesk žehnajíciho Božího pohledu”. Pána lze nalézt právě uprostřed smrti a porážky. Chce-li člověk zakusit plnost života, musí jej brát i s jeho neúspěchy a prohramy. ,,Zakoušet Boha v životě a skrze život: to se zdá snadno pochopitelné. Lze ho ale nalézt i ve smrti a skrze ni? To v nás vyvoláva zmatek”.
Fuchs a Werbick hovoří o ,,milosti nulového bodu”. Poražený už nemá co ztratit, nedbá na falešné ohledy. Kdo přijal svou porážku, může něco z oné ,,milosti nulového bodu” zakusit. Může začít znovu. Je otevřen Boží milosti, která ho touží dosáhnout, je připraven začít život - už ne pod taktovkou druhých, ale podle Boží vůle.
Karl Rahner neúnavně zdůrazňuje, že Bůh nás může potkat právě v okamžiku našeho pádu a porážky. Dalo by se hovořit o ,,svátosti prohry”. Zkušenost ztroskotání může člověku priblížit Boha. V porážce mohu zakusit zároveň i jeho uzdravující a osvobozující blízkost. Když už nemám v rukou vůbec nic, jsem připraven přijímat Boha, jenž tvoří z ničeho věci nové, jenž křísí mrtvé a mění porážku v počátek nového vítězství.
2. Jak zacházet s pocitem viny
Důležitým hlediskem při zpracování prohry je způsob, jakým člověk zachází s pocitem viny. Ty se totiž při každém ztroskotání zákonitě objeví.
O tom, zda naplníme Boží vůli nebo ne, nerozhoduje žádna vnější forma, protože místem, v němž se Bohu otvíráme, nebo naopak uzavíráme, je naše srdce.
Pocity viny nám mohou poukázat na jeden důležitý aspekt duchovního života. Jde o každodenní obrácení, nikoli o jistotu, že se člověk chová správně. Nikdy nejsme ,,v pořádku”. Smířime-li se se svými pocity viny, budou to právě ony, které dokážou naše srdce otevřít.
Není cesty, jak zcela překonat pocity viny. Je třeba připustit, že se znovu budou tu a tam objevovat. Je ale rozhodující nedat se jimi fascinovat, nezakazovat si je a donekonečna se v nich nebabrat.
/ Anselm Grun - Ramona Robbenová, Ztroskotals? Máš šanci! /
Alkohol, droga, prášky, automaty, zprvu nejspolehlivější přátelé a důvěrníci, ukázaly svou pravou nefalšovanou tvář. Zpočátku lákavé a pravidelně přicházející poživačné uvolnění se proměnilo v ďábelskou lest plnou zloby. Otevřená náruč pochopení, hřejivého a něžného chlácholení se nečekaně změnila v ďábelský chlad a vydírání. Z otevřené a vstřícné náruče vysunula mohutná chapadla závislosti, ta nenasytná pijavice, a těsným obětím sevřela a tím si i pojistila věrnost touhy po slasti, kterou nelze ovládnout.
Týrání začína často v dětství ze strany některého z rodičů, nejčastěji otce, v dospělosti pak pokračuje a jeho aktérem je partner.
Psychické týraní je celkově vleklejší a komplikovanější. Na rozdíl od fyzického týrání není vidět a dlouhou dobu, ne-li navždy může zůstat utajené. Stáva se, že rodina, která navenek působí velice klidným a spokojeným dojmem, doma za zavřenými dveřmi prožívá pekelný psychický teror. Psychické týrání je těžko uchopitelné a rozpoznatelné. Nvenek ženě nic nechybí, uvnitř duše však prožívá peklo. Psychické týrání žen partnery býva nejednou příčinou toho, že se stanou závislými.
Měřítko krásy člověka v současnosti bohužel ve velké míře vychází z tělesného a povrchního vzhledu. Ale krása člověka přece spočívá v úplně jiných hodnotách! Kde je krása lidské duše?
Bezhlavě utíkáme za krásou svého povrchu, za spoločensky uznávanými povrchními hodnotami a potlačujeme svou přirozenou duši. Proč? Abychom si mohli koupit, na co si vzpomeneme? K čemu je člověku hmotné bohatství, když ničí bohatství své duše?
Potlačováním vlastní lidské přirozenosti vznikají návyky a psychická onemocnění.
Uživatelé drog (alkoholu) mají často pocit, že se pokusí abstinovat společně se závislým partnerem a vzájemně se podrží. Ve své podstatě se tím riziko recidivy zvětšuje. Neúspěch abstinence jednoho dokáže velmi rychle stáhnout do recidivy druhého. Nehledě na to, že obyčejné problémy, které přináší život, neumí ani jeden z nich řešit jinak než pomocí drogy. Jaký asi může být výsledek snažení?
Jeden z rodičů je alkoholik a jeho dítě se jím během svého života nezřídka stane taky. Proč? Dítě nenávidí pití, nenávidí alkohol za ty všechny problémy, které jeho tátovi či mámě způsobil. Co způsobuje, že se odpor k pití rozplyne jak mračna po dešti? Dědičnost? Nevím... Děti člověka, který má problém se závislostí, mají znatelně větší šanci, že budou v dospělosti inklinovat k nějaké závislostí látce.Snad dispozice lidského organismu k závislosti je přesnější výraz pro přechod této nemoci z jedné generace na druhou. Další nepřehlédnutelný fakt je, že dítě z rodiny s minimálně jedným rodičem závislým na alkoholu si z dětství táhne sociální vzorec, že problémy lze řešit právě pomocí alkoholu. Nebo jakékoli jiné drogy.
Závislost jednoho člena rodiny je onemocněním celé rodiny. Často si tuto pravdu ostatní členové rodiny neuvědomují a velmi často je pro ně těžké ji přijmout. Problém uvnitř rodiny je nutné řešit stejně jako závislost. To hlavní je však v rukách závislého, spočíva v jeho zralosti, vlastní motivaci a připravenosti k abstinencii.Rozmotávání klubíčka potlačených pocitů a uvolňování cesty ke svému přirozenému já. Je potřebné změnit ve svém životě to, co změnit jde, aby se postupně uvolnila ona vnitřní tíha a vznikl prostor pro přirozené potřeby člověka. Je to tvrdá práce na sobě. Je to to nejtěžší a nejdůležitější, na čem stojí základy abstinence.
Slovo závislost patří k závislému člověku v plném smyslu slova. Stejné závislostní tendence, jako má člověk ke své návykové látce, prostupují i další oblasti jeho života. Závislost na partnerovi, závislost na matce či otci, závislost na práci, závislost na jídle, závislost na sexu, závislost na dětech, to jsou nejběžnější formy závislosti, které se závislostí na návykové látce souvisí a jsou s ní provázané. Nesamostatnost, neschopnost smířit se s určitými nutnými životními skutečnostmi, to vše je živná půda pro závislostní chování.. Závislosti si najdou cestičku v té oblasti, kde jsme nejslabší a nejpoddajnější. Různě se prolínají.
Závislostní chování podporují extrémy v chování jedince, nerovnováha , disharmonie. Prací na sobě, uvědomováním si maladaptivních mechanismů se člověk stále více oddaluje od svého extrémního chování a postojů a přibližuje se k harmonickému středu. Tak se zeslabuje i závislostní chování. Ovšem pouze udržujeme-li rovnováhu. Hluboko v nás ale skritě zůstává. Poskytneme-li mu návnadu, vždy se chytí a rozvine se naplno.
Nastavené zrcadlo je pro člověka hnací silou ke změně a k jejímu pevnému zakotvení.
Ocitne-li se člověk v léčebně závislostí, neznamená to konec světa. Naopak, když zapojí všechny síly, čeká ho navý začátek.
Dostaneme-li se v životě na scestí závislosti či jiného problému, znamená to, že nastal mezník v našem životě. Dostali jsme šanci vrátit se zpět na začátek a pokusit se vydat jinou cestou bez oklik a bloudění. Je to pravý čas najít zbytky svého zdravého já a oživit je. Je to pravý čas ponořit se do sebe.
Člověk má ve zvyku hledat okamžiky štěstí ve vnějších skutečnostech svého života, často hmotných... v penězích, majetku. Domníva se, že ho předměty učiní šťastným a spokojeným. Věcí přibývá, ale člověk zjišťuje, co všechno mu ještě chybí.
Stejně časté je, že člověk hledá štěstí ve vztazích s druhým člověkem. Ten či onen člověk by se měl změnit a udělat nás šťastným. Když to neudělá, svět se nám bortí, ztrácíme smysl života. Vlastně čekáme, že to štěstí k nám přijde samo, zvenčí od někoho nebo něčeho, bez našeho vlastního přičinění.
Pokud nemáme rádi sami sebe a nejsme spokojeni sami se sebou, nenajdeme štěstí ani spokojenost. Když člověk není šťastný sá se sebou, ani vnější okolnosti ho šťastným neudělají.
Štěstí je v nás samotných. Člověk musí být nejprve šťastný ve svém nitru, aby vnější šťastné okolnosti přitahoval.
Pokoru vnímám jako respekt k daru života, respekt vůči světu, respekt vůči všemu, co k nám samovolně zvenčí přichází. Respekt k načasování lidského života a všech jeho okolností. Respekt ke svím možnostem, příležitostem, ale také omezením a ztrátám.
Vlastní pocity jsou v životě člověka nejdůležitější. Ty jediné určují tu pravou smysluplnou cestu každého jednotlivce. Pocity nám byly dány, abychom na ně brali ohled a řídili se jimi. Ne abychom je potlačovali. Někde uvnitř vlastních pocitů je ukryta intuice, která nám v životě tolik pomáhá.
Na cestě za vlastními pocity je velmin těžké vymanit se za stereotypních vzorců našeho života, jakýchsi životních zvyků a omezení. Je těžké uvědomit si jejich váhu, učit se trpělivosti a překonávání vlastního strachu z neznáma.
Z vlastního ticha v sobě vznikajú barevné nádechy budoucích jasných pocitů.
Intuice je silný signál, pocit, který není podložený rozumem. Člověk naprosto jasně cítí, že tímto směrem chce jít nebo nejít, ale nemá konkrétní představu o výsledku svého intuitivního jednání. Často se do intuice plete rozum a snaží se člověku intuitivní cestu zmařit. Rozum racionalizuje důsledky pocitů, vzniká strach z uposlechnutí intuice.
Intuice nás chrání. Nasloucháme-li jí, vede nás cestou, která je pro nás samotné nejlepší a nejbezpečnější. V případe nouze či životního debaklu je právě ona naším záchrancem.
Člověk cítí, ale rozum vymýšlí důvody, proč to či ono nejde...
/ Monika Plocová, Ledové stopy zapomění /
V prvom rade som zistil, že obdobia poklesu v rámci ľudského vlnenia ( striedanie krízových období s obdobiami plnej sily, opakované návraty a pády ) poskytujú vynikajúcu príležitosť ku všetkým zmyslovým pokušeniam, predovšetkým v sexuálnej oblasti. Možno Ťa to prekvapí, pretože v obdobiach vrcholu majú ľudia viac fyzickej energie, čiže aj viac potenciálnej žiadostivosti. Nesmieš však zabúdať, že vtedy je aj ich schopnosť odolať pokušeniu najsilnejšia. Zdravie a dobrú náladu, ktorú by si mohol využiť na to, aby si v ňom vzbudil zmyselnosť, vtedy ľahko zameria na prácu, hru, myšlienku alebo neškodnú zábavu. S útokom uspeješ oveľa skôr, keď je celé vnútro človeka jednotvárne, chladné a prázdne. Musíme brať do úvahy aj to, že sexualita sa v období vyprahnutosti kvalitou mierne líši od sexuality obdobia vrcholu. Je málo pravdepodobné, že v období vyprahnutosti povedie sexualita k tomu sladkastému gýčovému nezmyslu, čo ľudia nazývajú ,,zaľúbením”. Oveľa ľahšie skĺzne do pervezností, nie je natoľko kontaminovaná tými veľkodušnými, nápaditými, či dokonca duchovnými vedľajšími účinkami, kvôli ktorým je ľudská sexualita pre nás tak často veľkým sklamaním. S ostatnými túžbami tela je to podobne. Oveľa skôr sa Ti podarí z Tvojho človeka spraviť kvalitného opilca, keď mu budeš núkať pohárik ako liek na nudu a starosti, než keby si ho podporoval v pití pri zábave s priateľmi, keď je šťastný a v rozšafnej nálade. Nikdy nezabúdaj, že keď ide o akýkoľvek pôžitok v zdravej, normálnej a uspokojujúcej forme, sme v určitom zmysle na Nepriateľovej pôde. Viem, že sme získali mnoho duší práve prostredníctvom rozkoše. Ale predsa len je to Jeho vynález, nie náš. Všetky pôžitky stvoril On. Nám sa napriek rozsiahlemu výskumu v tejto oblasti nepodarilo vytvoriť ani jeden. Nezostáva nám nič iné, len navádzať ľudí, aby užívali pôžitky, ktoré vytvoril Nepriateľ, v takom čase, takým spôsobom, alebo v takej miere, ako to On zakázal. To znamená, že prirodzenú podobu každého pôžitku sa vždy snažíme zdeformovať do čo najneprirodzenejšej a najmenej príjemnej formy, ktorá podľa možnosti čo najmenej zaváňa svojím Stvoriteľom. Naším cieľom je priviesť človeka k stále väčšiemu prahnutiu po stále menšej rozkoši. Je to istejšie a navyše štýlové. Získať ľudskú dušu a nedať jej za to nič - to je to pravé potešenie pre srdce Nášho Otca. A najľahšie sa s týmto procesom začína práve v období vyprahnutosti.
/ Clive Staples Lewis, Rady skúseného diabla /
Nebyl to skrátka obyčejnej pták. Věčšina racků se ani nesnaží naučit víc než základní prvky létaní - stačí jim vědět, jak se mají odlepit od břehu, popadnout neco k jídlu a fr! zpátky. Věčšině racků totiž nezáleží na létání, ale na jídle. Jonathan Livingston Racek nejraději ze všeho létal.
,,Proč to, Jonathane, děláš?”, vyčítala mu maminka. ,,Nemůžeš být jako všichni ostatní?” ,,Mně to nevadí, mámo. Mně zajímá jen jediné: chci si vyzkoušet, co všechno ve vzduchu dokážu. Chci to prostě vědět.” Učil se a bil šťastný.
Z výšky pět tisíc stop vypadali rabářské lodě jako nepatrné černé tečky na modré vodě a hejno pachtícíse za snídaní připomínalo kroužící mračno malátných molů.
Byl naživu a trochu se chvěl radostí, že přemáhá vlastní strach. Letěl kolmo dolu rychlostí dvě stě črnáct mil za hodinu. Polkl naprázdno, jakmile mu přeblesklo hlavou, že kdyby se mu v této rychlosti uvolnila křidla, roztrhalo by ho to na milión kousků. Jenomže v rychlosti cítil sílu, radost a čirou krásu.
Když se Jonathan Racek vrátil k Hejnu nocujícímu na pobřeží, byla už dávno noc. Až usliší o tom velkém převratu, pomyslel si, určitě budou skákat nadšením. Teď bude aspoň pro co žít! Místo ucouraného pendlování mezi rybářskými loděmi a pobřežím bude mít život konečně smysl! Vyhrabeme se z tuposti a najdeme sami sebe, budou z nás tvorové plní dokonalosti, inteligence a znalosti. Konečně můžeme být svobodní! Můžeme se naučit létat!
,,Jonathane Livingstone Racku”, oslovil ho Starší. ,,Postav se doprostřed kruhu, ař tě všichni rackové vidí!” ,,...za bezohlednost a nezodpovědnost, která se neslučuje s důstojností a tradicí všech racků...” Být postavěn na praníř uprostřed shromážděných racků znamenalo, že bude vyvržen ze společnosti a vypovězen na opuštěné útesy.
,,... jednoho dne, Jonathane Racku, poznáš, že neodpovědnost se nevyplácí. Život je neznámo a nepoznatelnost, stačí, když víme, že máme na světě jíst a žít co nejdéle.”
Jonathan Racek žil od toho dne sám, ale zato doletěl pěkný kus cesty ze Vzdálené útesy. Netrápila ho samota, ale spíš to, že ostatní rackové odmítli slávu létaní, která se jim nabízela - odmítali prostě otevřít oči a vidět. Naučil se létat a cena, jakou za to zaplatil, mu nevadila. Jonathan Racek přišel i na to, že nuda, strach a vztek zkracují rackům život a protože se jich sám zbavil, dožil se opravdu vysokého věku.
Tak tohle je tedy nebe, napadlo ho a musel se sám sobě smát. Přišel ze Země, doprovázen dvěma skvelými racky, a vznesl se nad mraky. Všiml si, že jeho vlastní tělo začína svítit podobně jako oni.
,,Kam se všechni poděli, Sullivane?” Většina z nás se sem propracovávala velice namáhavě. Putovali jsme z jednoho světa do druhého, který se od prvního příliš neodlišoval, hned jsme zapomínali odkud přicházíme, a vůbec jsme se nestarali, kam směrujeme, protože jsme žili jen pro přítomnou chvíli. Dovedeš si představit, kolika životy jsme museli projít, než nás vůbec napadlo, že život znamená víc než jídlo, boj nebo moc v Hejnu? Možná tisíc, možná deset tisíc takových existencí! Potom další stovka životů, než nám začalo svítat, že existuje cosi jako dokonalost, a další stovka, než jsme příšli na to, že smyslem našeho žití je tu dokonalost najít a ještě ji zdokonalit. Tohle pravidlo ostatně platí i tady: příští život si volíme tím, co se naučíme v tomto. Když se nic nenaučíš, bude to stejné, stejná omezenost a olovo na nohou.
,,Co bude tedy dál? Kam vlastně směřujeme? Je vůbec nějaké nebe?”
,,Není. Nebe není místo. Nebe znamená být dokonalý.” ,,Neby se přiblížiš, jakmile dosáhneš dokonalé rychlosti. Neznamená to, že bys musel létat tisíc nebo milión mil za hodinu, ani není třeba dosáhnout rychlosti světla. Protože každé číslo je omezení a dokonalost nezná mezí. Dokonalá rychlost, chlapče, je v překonávaní mezí." ,,Jonathane,” řekl - a byla to jeho poslední slova - ,,musíš se pořád učit mít rád.”
/ Richard Bach, Jonathan Livingston racek /
Predpokladám, že keďže väčšina našej bolesti pramení zo vzťahov, pramení z nich aj naše uzdravovanie. Viem aj, že odpustenie zvyčajne len ťažko chápu tí, čo naň pozerajú zvonka.
,,Nechoď preto, lebo cítiš povinnosť. Potom by vôbec nemalo zmysel, že si tu. Choď kvôli tomu, že je to to, čo chceš.”
,,Väčšina vtákov bola stvorená tak, aby lietali. To, že ich niekto prinúti žiť na zemi, je obmedzenie v rámci ich schopnosti lietať, nie naopak.”
,,Na druhej strane, ty si bol stvorený, aby ťa milovali. Takže pre teba je obmedzením, keď žiješ, akoby si bol nemilovaný, nie naopak.”
,,Žiť nemilovaný je to isté, ako pristrihnúť vtákovi krídla a zbaviť ho schopnosti lietať.”
,,Všetka láska a vzťahy sú možné len preto, lebo už existujú vo mne, v rámci mňa ako Boha. Láska nie je obmedzenie, láska je let. Som láska.”
,,No nemysli si, že len preto, lebo nie som viditeľný, musí byť náš vzťah menej skutočný. Bude iný, no azda ešte skutočnejší.”
,,Mojím zámerom odjakživa bolo, aby som žil vo vás a vy ste žili vo mne.”
,,Nie som taká, za akú ma považuješ, Mackenzie. Nepotrebujem trestať ľudí za hriech. Sám hriech je trestom, požiera ich zvnútra. Mojím zámerom nie je trestať, mojím potešením je naprávať.”
,,Mackenzie, medzi nami nejestvuje pojem najvyššej autority, iba jednota. Tvoríme kruh vzťahov, nie reťaz velenia či, veľký reťazec bytia, ako to nazvali tvoji predkovia.”
,,Stvorili sme ťa, človeka, tak aby sme sa mohli vnímať zoči-voči, aby si sa zapojil do nášho kruhu lásky.” /Trojica/
,,Mackenzie, je milión dôvodov, prečo ponechať bolesť a utrpenie a nevykoreniť ich, no väčšinou týchto dôvodov možno pochopiť len vzhľadom na príbehy jednotlivých ľudí. Nie som zlá. Vy ste tí, čo tak ľahko vnášajú do vzťahov strach, bolesť, moc a právo. No vaša voľba nie je mocnejšia ako moje zámery, a zariadim, aby každé vaše rozhodnutie viedlo k najvyššiemu dobru a najláskyplnejšiemu výsledku.”
,,Vieš,” ozvala sa Saraju, ,,zlomení ľudia zameriavajú svoje životy na veci, ktoré im pripadajú dobré, to ich však nenaplní ani neoslobodí. Sú posadnutí mocou alebo ilúziou bezpečia, ktoré so sebou moc prináša. Keď sa stane nešťastie, tí istí ľudia sa obrátia proti falošnej moci, ktorej verili. Vo svojom sklamaní sa buď obracajú na mňa, alebo sa stanú ešte trúfalejšími a nezávislejšími. Keby si mohol vidieť, ako sa to všetko končí a čo dosiahneme bez zásahov do ľudskej vôle - potom by si pochopil. Jedného dňa to pochopíš.”
,,Usiluješ sa porozumieť svetu, ktorý sa zakladá na veľmi malom a neúplnom obraze skutočnosti. Vnímaš bolesť a smrť ako najhoršie zlo a Boha ako najväčšieho zradcu, alebo, prinajmenšom, ako veľmi nedôveryhodného. Diktuješ podmienky, súdiš moje činy a považuješ ma za vinnú. Mackenzie, základnou chybou v tvojom živote je, že ma nepovažuješ za dobrú. Keby si vedel, že som dobrá a že všetko - prostriedky, ciele a všetko dianie v jednotlivých životoch - zahrňuje moje dobro, potom by si mi, i keď by si vždy nepochopil, čo robím, veril. No neveríš mi.”
,,Mackenzie, nemôžeš vytvoriť dôveru, rovnako ako nemôžeš ,urobiťˇpokoru. Buď je, alebo nie je. Dôvera je plodom vzťahu, v ktorom vieš, že si milovaný. Pretože nevieš, že ťa ľúbim, nemôžeš mi dôverovať.”
,,Vy ľudia ste zaslepení. A neuvedomujete si svoje skutočné miesto v Stvorení. Zvolili ste si spustošenú cestu nezávislosti a ani si neuvedomujete, že so sebou ťaháte celé stvorenstvo.”
,,Sloboda si vyžaduje dôveru a poslušnosť v láskyplnom vzťahu.”
,,Mackenzie, zlo je slovo, ktorým vyjadrujeme neprítomnosť Dobra, rovnako ako slovo tma používame na označenie absencie Svetla. Zlo a tmu možno pochopiť len vo vzťahu k Svetlu a Dobru, v skutočnosti neexistujú.Som Svetlo a som Dobro. Som Láska a niet vo mne temnoty. Svetlo a Dobro skutočne existujú. Takže keď sa vymaníte z mojej vôle, ocitnete sa v temnote. Dôsledkom nezávislosti bude zlo, pretože mimo mňa sa môžete opierať len sami o seba. To je smrť, pretože ste sa oddelili odo mňa: Života.”
,,Aká pozoruhodná schopnosť je predstavivosť! samotná jej sila spôsobuje, že sa nám podobáte. No bez múdrosti nám predstavivosť zadáva kruté úlohy.”
Mack, uvedomuješ si, že v tvojej predstave budúcnosti, ktorú ti väčšinou diktuje nejaký strach, som len zriedka, ak vôbec, s tebou?”
,,Je to tvoje zúfalé úsilie získať kontrolu nad niečím, čo nemôžeš ovládnuť. Je nemožné, aby si mal moc nad budúcnosťou, pretože tá nie je reálna, ani nikdy taká nebude. Usiluješ sa hrať na Boha, predstavuješ si, že zlo, ktorého sa obávaš, sa stane realitou, a potom sa usiluješ robiť plány a opatrenia, aby si sa vyvaroval toho, čoho sa obávaš. Človek, čo žije so strachom, nenájde slobodu v mojej láske. Nehovorím o racionálnom strachu, ktorý sa týka ozajstných nebezpečenstiev, ale o strachu z toho, čo si predstavuješ, a najmä o projekcii tvojich obáv do budúcnosti.”
,,Pravé vzťahy sa vyznačujú pokorou. To je krása, ktorú vnímaš v mojom vzťahu s Tato a Saraju. Pri pokore nejde o autoritu a poslušnosť, je to vzťah plný lásky a úcty. V skutočnosti cítime v istom zmysle pokoru aj pred tebou.”
,,Chceme, aby ste vstúpili do kruhu našich vzťahov. Nechceme otrokov svojej vôle, chceme bratov a sestry, ktorí sa budú deliť o život so mnou.”
,,Mack, pokora, rovnako ako láska, nie je niečo, čo môžeš robiť na vlastnú päsť. Bez môjho života v tebe nemôžeš byť pokorný voči Nan, vašim deťom či komukoľvek inému v tvojom živote, vrátane Tato.”
,,Môj život nemá byť príkladom, ktorý treba kopírovať. Byť mojím nasledovníkom neznamená usilovať sa ,byť ako Ježiš‘, znamená to, že sa treba zriecť nezávislosti.”
,,Tak koho to mám súdiť?”
,,Boha a ľudstvo.” Mack bol zmätený.
,,Prečo nie? Iste je v tvojom svete veľa ľudí, o ktorých si myslíš, že si zaslúžia, aby si ich odsúdil. Určite je dosť takých, ktorých obviňuješ, že zapríčinili bolesť a utrpenie. “
,,Ako ďaleko zájdeme, Mackenzie? Toto dedičstvo zlomených pováh siaha až po Adama, čo s ním? No prečo sa zastaviť tam? Čo Boh? Boh s tým všetkým začal. Treba obviniť Boha?”
,,Áno! Boh je vinný!”
,,Takže, ak si tak ľahko schopný súdiť Boha, určite môžeš súdiť aj svet.”
,,Čože?”
,,A musíš vybrať tri zo svojich detí, čo strávia večnosť v pekle.”
,,Len ťa žiadam, aby si urobil niečo, čo podľa teba robí Boh. Pozná každého človeka už od počatia, a pozná ľudí oveľa hlbšie a jasnejšie, ako ty poznáš svoje deti za celý život. Každého má rád na základe svojho bytostného poznania syna či dcéry. Si presvedčený, že napriek svojej prítomnosti a láske odsúdi väčšinu na večné utrpenie. Nie je to tak?”
,,Myslím, že áno. Nikdy som o tom takto neuvažoval.”
,,Jednoducho som predpokladal, že to Boh akosi môže urobiť.”
,,Tak teda predpokladáš, že Boh to robí ľahko, ale ty nemôžeš? Ktoré tri zo svojich detí odsúdiš na pobyt v pekle? Ty si sudca, Mackenzie, a musíš rozhodnúť.”
,,Nechcem byť sudcom.” Toto je neskutočné. Ako by ho Boh mohol požiadať, aby si vybral medzi vlastnými deťmi? V nijakom prípade by nemohol Kate, ani ktorékoľvek iné z vlastných detí odsúdiť na večnosť v pekle len preto, lebo sa voči nemu prehrešili. Ani keby Kate či Josh, alebo Jon či Tyler spáchali nejaký ohavný zločin, nemohol by to urobiť. Nemohol! Uňho nejde o to, ako sa správajú, ale o lásku k nim.
,,Nemôžem. Nemôžem. Neurobím to!” - skríkol
,,Mohol by som ísť namiesto nich? Ak potrebujete niekoho odsúdiť na večné muky, pôjdem ja. Dá sa to? Môžem to urobiť?”
,,Prosím, umožnite mi ísť miesto svojich detí, prosím, veľmi rád to... Úpenlivo vás prosím... Prosím...”
,,Teraz hovoríš ako Ježiš. Rozhodol si správne, Mackenzie. Som na teba hrdá!”
,,Ale nesúdil som,” zmätene podotkol Mack.
,,Súdil si. Rozhodol si, že sú hodné života, nech by ťa to stálo čokoľvek. tak ľúby Ježiš.”
,,A teraz vieš aj to, že Tato celým srdcom ľúbi všetky svoje deti.”
,,Tma skrýva skutočnú veľkosť strachu, lží a ľútosti. Pravda je, že sú skôr tieňom ako skutočnosťou, takže v tme vyzerajú väčšie. Keď na miesta, kde v človeku žijú, prenikne svetlo, začne ich vnímať také, ako naozaj sú.”
,,Ale prečo držíme všetko to svinstvo v sebe?” spýtal sa Mack.
,,Pretože veríme, že je to tam bezpečnejšie. a niekedy, ak je človek dieťaťom, čo sa usiluje prežiť, je to tam naozaj bezpečnejšie. Potom navonok vyrastie, no zvnútra je ešte vždy tým dieťaťom s tmavou jaskyňou obklopenou netvormi, a zo zvyku pridáva do svojej zbierky ďalšie veci. Všetci zbierame veci, čo si ceníme, však?”
,,A ako sa to zmení u niekoho, kto je stratený v tme ako ja?”
,,Najčastejšie veľmi pomaly, odvetil Ježiš. ,,Pamätaj, nemôžeš to urobiť sám. Niektorí ľudia to skúšajú všetkými možnými spôsobmi správania a ovplyvňovaním myslenia. No netvory sú ešte vždy tam a čakajú na príležitosť, aby mohli vyjsť navonok.”
,,Tak čo mám teraz robiť?”
,,To čo už robíš, Mack, učiť sa žiť v láske. Pre ľudí to nie je vždy ľahké. Majú problémy podeliť sa o niečo.”
,,Keď som videl Missy, videl som nebo? Bolo to tam podobné ako tu.”
,,Vieš, Mack, naším konečným osudom nie je obraz neba, ktorý vám uviazol v hlave - myslím tým brány z perál a ulice zo zlata. Je to len nanovo očistený tento svet, takže je tam naozaj veľmi podobne ako tu.”
,,Je to obraz mojej nevesty, cirkvi: jednotlivcov, ktorí spolu tvoria duchovné mesto, stredom ktorého preteká živá rieka a na oboch brehoch rastú stromy s ovocím, ktoré zahojí bolesti a žiale národov. A toto mesto je vždy otvorené, a každá brána doň je vytvorená z jednej perly...” ,,A tou som ja!”
,,Perly, Mack. Jediný drahý kameň vytvorený z bolesti, utrpenia a - napokon - zo smrti.”
,,Chápem. Ty si cesta dovnútra, ale...” ,,Hovoríš o cirkvi ako o žene, ktorú ľúbiš, som si istý, že som ju nestretol.”
,,Mack, je to preto, že vidíš len inštitúciu, človekom vytvorený systém. Nie to som prišiel vybudovať. To, čo vidím ja, sú ľudia, nie budovy a programy.”
,,Pamätaj, ľudia, čo ma naozaj poznajú, sú tí, čo môžu slobodne žiť a ľúbiť bez akéhokoľvek programu.”
,,To znamená byť kresťanom?”
,,Kto tu hovoril niečo o tom, byť kresťanom? Ja nie som kresťan.”
,,Tí, čo ma ľúbia, pochádzajú zo všetkých existujúcich systémov.”
,,Čo ak mi neodpustí?” (Nan) Mack vedel, že tento strach má naozaj hlboko v sebe. Pripadalo mu bezpečnejšie hádzať nové lži na rastúcu kopu tých starých..
,,To je riziko viery, Mack. Viera nerastie v príbytku istoty. Nie som tu na to, aby som ti povedal, že ti Nan odpustí. Azda nebude chcieť, alebo nemôže, no môj život v tebe ti pomôže osvojiť si riziko a neistotu tak, aby si sa z vlastnej vôle rozhodol hovoriť pravdu, čo bude váčší zázrak ako vzkriesenie mŕtveho.”
,,Ľudia sú húževnatí, keď ide o poklad ich imaginárnej nezávislosti. Zveľaďujú ho a pevne sa držia svojej choroby. Nachádzajú svoju identitu a hodnotu vo vlastnej narušenosti, ktorú si strážia zo všetkých síl. Nečudo, že milosrdenstvo je také nepríťažlivé. V tom zmysle si sa usiloval zamknúť dvere svojho srdca zvnútra.”
,,Mackenzie, v mojich zámeroch nejde o moje či vaše pohodlie. Moje zámery sú vždy len vyjadrením lásky. Usilujem sa vytvoriť život zo smrti, vniesť slobodu do vašej beznádeje a premeniť tmu na svetlo. V tom, v čom vy vidíte chaos, ja vidím fraktál. Všetky veci sa musia rozvinúť, i keď sa preto všetci tí, ktorých ľúbim, ocitajú vo svete hrozných tragédií - dokonca aj ten , čo mi je najbližší.” (Ježiš)
,,Pocity sú farby duše, sú nádherné a neuveriteľné. ak ich necítiš, svet sa stane fádnym a bezfarebným. Len si pomysli na to, ako Veľký smútok zredukoval farby v tvojom živote na monotónne odtiene sivej a čiernej.”
,,Tak mi ich pomôž pochopiť,” nalihal Mack.
,,V skutočnosti ich netreba veľmi chápať, jednoducho sú. Nie sú zlé ani dobré, prosto existujú. Tu je niečo, čo ti pomôže vyriešiť tieto záležitosti v tvojej mysli. Paradigmy spúšťajú vnemy a vnemy spúšťajú emócie. Väčšina emócií sú reakcie na vnemy - to, čo považuješ za pravdu o danej situácii. Ak je tvoj vnem falošný, aj tvoja emocionálna reakcia bude falošná. tak kontroluj svoje vnemy, a okrem toho kontroluj aj pravdivosť svojich paradigiem - toho čomu veríš. Ak niečomu pevne veríš, to ešte neznamená, že je to pravda. Buď ochotný nanovo skúmať to, čomu veríš. O čo viac žiješ v pravde, o to jasnejšie ti tvoje emócie pomôžu vnímať. No ani vtedy im nechci veriť viac ako mne.”
,,Mackenzie, náboženstvo sa usiluje o správne odpovede, a niektoré z nich sú správne. No hovorím o procese, ktorý ťa privedie k živej odpovedi, a keď k nemu dospeješ, zmení ťa zvnútra. Veľa múdrych ľudí je schopných povedať z hlavy veľa správnych vecí, lebo ich naučili, aké sú správne odpovede, no vôbec ma nepoznajú.”
,,Môžeš ma uvidieť vo výtvarnom diele, v hudbe, tichu, prostredníctvom ľudí, v Stvorení, v svojej radosti i žiali. Moja schopnosť komunikovať je neobmedzená, živá a transformujúca sa, a vždy bude naladená na Božiu dobrotu a lásku. A uzrieš a začuješ ma v Biblii sviežim spôsobom. Jednoducho nehľadaj pravidlá a princípy, hľadaj vzťah - spôsob, ako byť s nami.”
,,Moje slová sú živé a dynamické - plné života a možností, vaše sú mŕtve, plné zákona, strachu a odsudzovania.”
,,Náboženstvo musí uplatňovať zákon, aby získalo moc a kontrolu nad ľuďmi, ktorých potrebuje, ak chce prežiť. Ja vám dávam schopnosť odpovedať, a vaša odpoveď má voľnosť ľúbiť a pomôcť v každej situácii, a preto je každá chvíľa iná, jedinečná a nádherná. Pretože ja som vaša schopnosť odpovedať, musím byť vo vás prítomná. Ak by som vám jednoducho dala zodpovednosť, nemusela by som vôbec byť s vami. Stala by sa úlohou konať, povinnosťou, ktorú treba splniť, niečím, v čom neuspejete.”
Príklad priateľstva:
,,Mack, ak sme ta a ja priatelia, v našom vzťahu existuje nádej. Ak sa vidíme alebo sme rozdelení, je tu nádej, že budeme spolu, budeme sa smiať a zhovárať sa. Táto nádej nemá konkrétnu definíciu, je živá a dynamická, a všetko, čo pramení z toho, že sme spolu, je jedinečný dar, takže o presne taký sa spolu nedelia iní. No a čo sa stane, ak túto nádej zmením na očakávanie.? Odrazu do nášho vzťahu vstupuje zákon. Teraz sa už od teba očakáva, že sa budeš správať spôsobom, ktorý splní moje očakávania. Naše živé priateľstvo sa rýchlo zvrhne na mŕtvu vec s pravidlami a požiadavkami. Už nejde o teba a o mňa, ale o to, čo majú priatelia robiť, či o povinnosti dobrého priateľa.” ( manžela, matky, zamestnanca, kohokoľvek )
,,Nikdy nepodceňuj zázrak svojich sĺz. Môže byť liečivou vodou a prúdom radosti. Niekedy sú to tie najlepšie slová, aké môže srdce vysloviť.”
,,Mack, ak na niečom záleží, potom záleží na všetkom. Pretože si dôležitý, je dôležité aj všetko, čo robíš. Zakaždým, keď odpustíš, keď sa načiahneš a dotkneš sa srdca alebo života, zmení sa svet. Každá láskavosť a služba, či už videná, alebo nevidená, napľňa moje zámery a nič nie je rovnaké ako predtým.”
/William P. Young, Chatrč/
O autonomii
Buď nezávislý bez ohledu na to, kde se nacházíš. Pak pochopíš v okamžiku. Situace, jež nastanou, tě nemohou změnit. Máš-li špatné návyky, sám se jich spontánně zbavíš.
O svobodném já
Chceš-li docílit svobody, poznej své skutečné já. Já, jež nemá tvar, nemá vzhled, nemá kořeny, nemá základnu ani bydliště. přesto však žije a kypí silou. Pracuje s neobyčejnou pružností, ač jeho funkce nelze lokalizovat. Když ho hledáš, odvracíš se od něj, když ho prohledáváš, vzdaluješ se od něj ještě víc.
O obavách
Odešli své myšlenky na odpočinek, nevyhledávej věci vnější. Přijdou-li ale k tobě, věnuj jim svou pozornost. Důvěruj tomu, co v tobě v danou chvíli pracuje, pak nebude ve světě nic, s čím by sis měl dělat starosti.
/Mistr Zenu Lin-Ťi/
Kdo je to?
Prohledej své vlastní představy - mysli až k hranici myslící mysli. Koho tam nacházíš?
Oko mysli
Je to, jako bys měl jedno oko,jež vidí všechny formy, nevidí však sebe. Tím okem je tvá mysl. Její světlo proniká všude a pojme v sobě cokoli, tak proč o sobě nic neví?
/Mistr Zenu Fojan/
Klid a mír
Když dosáhneš duševního a fyzického klidu a míru, nezavři se v něm. Buď volný a nezávislý jak miska z vydlabané tykve, jenž tančí a poskakuje na vlnách dravé řeky.
Mlčenlivá meditace
Pokud jsi vykonával mlčenlivou meditaci a přesto tvá mysl nedokáže být v návalu aktivní činnosti klidná a svobodná , mlčenlivá meditace tě neposílila.
Ten, kdo se nečinností chtěl pouze vzdálit činnosti , ztratí ve víru událostí veškerý svůj klid , jako by nikdy nebyl meditoval.
/Mistr Zenu Ta-Chuej/
,,Pokud miluješ svátosti a pohrdáš obyčejným, nepřestals tonout v moři sebeklamu.”
/Thomas Cleary, Podstata Zenu-nauky o svobodě/
,,Počúvaj ma!” pokračoval teda človek žiariaci belostným leskom. ,,Kedysi si bol dieťaťom. Vedel si, na čo sú otázky. Bol čas, keď si sa pýtal, pretože si chcel poznať odpovede a bol si rád, keď si ich našiel. Prosím ťa, skús byť opäť tým dieťaťom.”
,,Ach, keď som sa stal mužom, zanechal som detské spôsoby,” zacitoval duch.
,,Zišiel si príliš ďaleko z cesty. Smäd bol stvorený pre to, aby sme hľadali vodu, otázky pre to, aby sme hľadali pravdu. To, čo teraz nazývaš slobodou myslenia, nemá s cieľom, pre ktorý ti bol daný rozum, spoločné viac ako sebaukájanie s manželstvom.”
,,Nechápem to. Nie je hádam súd definitívny? Naozaj existuje cesta z Pekla von, do Neba?”
,,Záleží na tom, ako tieto slová použiješ. Ak to šedé mesto opustia, potom to pre nich nebolo Peklo. Pre každého, kto odtiaľ odíde, to bol Očistec. A možno by si nemal túto krajinu nazývať Nebom. Nie skutočným Nebom, chápeš. Môžeš ju nazývať Údolím tieňa života. A predsa, pre tých, ktorí tu zostanú, bolo od začiatku Nebom. A tie smutné ulice v meste tam dole môžeš nazývať Údolím tieňa smrti. No pre tých, ktorí v ňom ostanú, bolo od začiatku Peklom.”
,,Synku,” povedal, ,,v stave, v akom sa nachádzaš, ešte nedokážeš pochopiť večnosť. Azda to pochopíš, ak poviem, že dobro aj zlo, keď dosiahnu plnosť, nadobudnú spätnú platnosť. Nielen toto údolie, ale celý minulý život na Zemi sa stane Nebom pre tých, ktorí sú spasení. Nielen súmrak šedého mesta, ale celá minulosť na Zemi bude pre zatratených Peklom. To smrteľníci nechápu. O dočasnom utrpení často hovoria ,,žiadna blaženosť v budúcnosti mi tú bolesť nevynahradí” a nechápu, že Nebo, keď ho raz človek dosiahne, spätne premení celý jeho život a všetku prežitú bolesť na slávu. O hriešnom potešení povedia ,,len mi to nechajte, ponesiem všetky dôsledky”, a ani netušia, že zatratenie prenikne do minulosti ako rakovina a nakazí všetko potešenie z hriechu. Oba procesy začínajú už pred smrťou. Minulosť dobrého človeka sa začne meniť tak, že odpustené hriechy a prežitá bolesť sa premenia na radosť a slávu. Minulosť zlého človeka sa podriadi jeho skazenosti a naplní sa bezútešnou pustotou. A preto, na konci všetkých vecí, keď tu vyjde slnko a tam dole sa súmrak zmení na temnotu, požehnaní povedia: ,,Nikdy sme nežili inde ako v Nebi”, a zatratení : ,,Vždy sme boli v Pekle”. A jedni aj druhí budú mať pravdu.”
,,Na čo je dobré, aby sem chodili?” spýtal som sa svojho učiteľa.
,,Už som videl, ako sa takí obrátili”, povedal, ,,pričom takí, o ktorých by si povedal, že majú veľkú šancu, sa vrátili späť. Tí, ktorí nenávidia dobro, sú k nemu niekedy bližšie než tí, ktorí o ňom nič nevedia a myslia si, že sú dobrí.”
,,Ľudské bytosti nie sú schopné urobiť druhých šťastnými nadlho. A napokon, urobil to aj kvôli tebe. Chcel, aby sa tvoja čisto pudová láska k dieťaťu premenila v čosi lepšie. Chcel, aby si milovala Michaela tak, ako On chápe lásku. Nemôžeš naplno milovať stvorenie, kým nemiluješ Stvoriteľa. Niekedy môže človek touto premenou prejisť aj vtedy, kým je zároveň uspokojená aj jeho pudová láska. No zdá sa, že v tvojom prípade nebolo inej možnosti. Tvoja pudová láska bola príliš divoká a nespútaná. Spýtaj sa svojej dcéry alebo manžela. Spýtaj sa svojej matky. Na ňu si si ani raz nespomenula. Jediným liekom bolo zobrať ti predmet tejto lásky. Bol nutný chirurgický zákrok.
Keď bol predmet nesprávnej lásky odstránený, konečne bola šanca, že by v tichej samote začalo rásť niečo lepšie.”
,,To je všetko nezmysel - krutý a zlomyseľný. Akým právom takto rozprávaš o materinskej láske? Veď je to najvznešenejší, najsvätejší ľudský cit.”
,,Pam, Pam, žiadne prirodzené city nie sú sami o sebe vznešené ani prízemné, sväté ani bezbožné. Všetky sú sväté, keď ich vedie Božia ruka. Keď sú však ponechané na seba, zdeformujú sa a stanú sa z nich modly.”
,,Ak sa cit odmietne premeniť, jeho úpadok bude horší ako úpadok toho, čo nazývame nižšími vášňami. Láska je silnejší anjel, a tak, keď padne, bude z nej o to divokejší diabol.”
,,Existuje len jediné dobro, a tým je Boh. Všetko ostatné je dobré vtedy, keď hľadí k Nemu a zlé, keď sa od Neho odvracia. A čím vyššie a mocnejšie je čokoľvek v rebríčku prirodzených hodnôt, tým démonickejším sa to stane, ak sa vzbúri proti Bohu. Nie zo zlých myší a bĺch sa stali démoni, ale z archanjelov.”
,,Súcit mal byť ostrohou, ktorá nabáda radosť, aby pomohla v utrpení. Dá sa však zneužiť aj na vydieranie. Tí, čo si pre svoj život vybrali trápenie, môžu vďaka súcitu držať radosť v zajatí.”
,,Požiadavka ľudí bez lásky, uväznených do seba, aby mohli vydierať vesmír. Kým neprivolia, že budú šťastní, nikto iní nesmie okúsiť radosť. Aby mali konečnú moc vo svojich rukách, aby Peklo malo moc vetovať nebo.”
,,Súcit ako skutokbude žiť navždy, no súcit ako pocit zanikne. Pocit súcitu, ľútosť, ktorá dohnala ľudí k tomu, aby podľahli tam, kde podľahnúť nemali, aby lichotili tam, kde bolo potrebné povedať pravdu, ľútosť, tá umrie.”
,,A čo ten druhý typ - súcit ako skutok?”
,,Ten je zbraňou druhej strany. Šíri sa rýchlejšie ako svetlo, preniká z najvyšších miest k najnižším a bez ohľadu na cenu prináša uzdravenie a radosť. Premieňa temnotu na svetlo, zlo na dobro. Ale ani napriek falošným slzám nedovolí zlu tyranizovať dobro.”
Tenkým koncom stebla ukázal na trhlinku v pôde. ,,Nie som si istý,” začal, ,,či ste neprišli práve touto škárkou. Rozhodne však nebola väčšia.”
,,Chcete povedať, že Peklo - celé to nekonečné prázdne mesto - sa nachádza v podobnej malej škáročke, ako je táto?”
,,Áno. Celé peklo je menšie ako kamienok vo vašom pozemskom svete, a zároveň menšie ako jediný atóm tohto sveta - Skutočného sveta. “
,,Zdá sa dosť veľké, keď ste v ňom, pane.”
,,A predsa, ak by sa všetka osamelosť, hnev, nenávisť, závisť a nespokojnosť, čo sa v ňom nachádza, zmotala do jediného zážitku, a položili by sme ju na váhu oproti najmenšiemu okamihu radosti, ktorú prežíva ten najposlednejší v Nebi, neprevážila by ho ani o maličký kúsok. Zlo nedokáže ani len byť tak opravdivo zlé, ako môže byť dobro dobré.”
/C. S. Lewis, Veľký rozvod/
Zabudnúť na priateľa je smutné.
Na ďalšej planéte býval pijan. Táto návšteva bola veľmi krátka, ale Malý princ bol po nej veľmi skľúčený.
,,Čo tu robíš?” Spýtal sa pijana, ktorého našiel, ako mlčky sedí pred radom prázdnych a radom plných fliaš.
,,Pijem,” odpovedal pijan s pochmúrnym výrazom.
,,Prečo piješ?” Pýtal sa ho Malý princ.
,,Aby som zabudol,” odpovedal pijan.
,,Aby si zabudol? A na čo?” Vyzvedal Malý princ, lebo ho už ľutoval.
,,Aby som zabudol, že sa hanbým,” priznal pijan a ovesil hlavu.
,,Za čo sa hanbíš?” Vypytoval sa Malý princ, lebo mu chcel pomôcť.
,,Hanbím sa, že pijem!” Dodal pijan a načisto sa odmlčal.
A Malý princ celý zmätený odišiel.
,,Dospelí sú rozhodne veľmi, veľmi čudní,” vravel si v duchu počas cesty.
,,Tu je moje tajomstvo. Je veľmi jednoduché: dobre vidíme iba srdcom. To hlavné je očiam neviditeľné.”
,,To hlavné je očiam neviditeľné,” opakoval Malý princ, aby si to zapamätal.
,,Voda môže byť dobrá aj pre srdce...”
,,Žíznim po tejto vode,” povedal Malý princ, ,,daj sa mi napiť...”
A ja som pochopil čo hľadal!
Zodvihol som vedro až k jeho perám. Pil so zatvorenými očami. Bolo to pôvabné ako nejaká slávnosť. Táto voda bola naozaj čosi iné ako obyčajná živina. Zrodila sa z chôdze pod hviezdami, zo spevu hriadeľa, z námahy mojích rúk. Bola srdcu taká milá ako nejaký dar.
,,Ľudia u vás pestujú päťtisíc ruží v jedinej záhrade... a nenachádzajú v nej to, čo hľadajú...” povedal Malý princ.
,,Nenachádzajú to,” odpovedal som.
,,A predsa to, čo hľadajú, by sa mohlo nájsť v jedinej ruži alebo troške vody...”
,,Pravdaže,” odpovedal som.
A Malý princ odpovedal:
,,Ale oči sú slepé. Treba hľadať srdcom.”
Napil som sa.
/A. De Saint-Exupéry, Malý princ/
Čas
Prichádza odnikiaľ a vracia sa nikam,
sotva sa priblíži hneď zasa uniká
a stráca sa kdesi v dávnej minulosti.
Ozvena spomienok, prísľub budúcnosti
Nekonečne dlhý a nesmierne krátky,
neznámy adresát, pošta bez návratky.
Ktorá je tá chvíľa nazývaná práve?
Pohyb krídel vtáka? Záblesk rosy v tráve?
Plameň, ktorý vzbĺkol, či ten, čo dohára?
Prvá, či posledná kvapka do pohára?
Večne je rovnaký a stále je iný.
Cesta do neznáma, vôňa domoviny.
úryvok z básne Deň
Každý deň sa skončí.
Ak nastane ďalší, tak život je krásny.
Aj keď nie vždy veselý a šťastný.
/V. Zikmund, Zamyslenia/
Milý táto,
píšu ti z léčebny, vždyť víš. Na psychoterapeutických skupinách tady probíráme, proč jsme začali brát drogy. Když jsem sem nastoupila, myslela jsem si , že jsem ten nejhorší člověk na světě. Měla jsem pocit, že jsem opravdu tak nemožná, že nedokážu nic. Co s takým člověkem, jako jsem já? Ze začátku jsem si myslela, že opravdu beru drogy jen tak pro zábavu. Přišla jsem tu na něco jiného. O tom ti chci napsat.
Od malinka tě mám nejradši na světě. I když jsi mi vždycky říkal, že jsem k ničemu. Nic neumím, nic nedělám dobře. Když jsem se osmělila říct svůj názor, byla jsem malá, neměla jsem rozum. Později jsem nesměla nic říct proto, že bydlím u vás doma a vy mě živíte. Proto musím poslouchat.
Celý život jsi mi plánoval, co budu dělat a kam budu chodit. Dokonce i jak se budu chovat. Když jsem byla malá, snažila jsem se ti ve všem vyhovět. Říkala jsem si, že když budu hodná, budeš mě mít rád. Snažila jsem se být dokonalá, abys mě miloval. Copak dítě musí být dokonalé, aby ho rodiče měli rádi? Bylo to jedno, jestli jsem se snažila nebo ne.
Zeptal ses mě někdy, co chci já? vždycky jste mě s mamkou postavili před hotovou věc. Nikdy jste mě nevzali s sebou na služební cestu. Vadila bych vám tam.
Tvého křiku jsem se vždycky bála. Jen jsi zvedl hlas, byla ve mě malá dušička. Když jsi mě poprvé uhodil, myslela jsem, že to nepřežiju. Můj milovaný tatínek mě nemá rád! Když jsi mě skopal kvůli větvičkám, něco se ve mně zlomilo. Začalo mi být jedno, jestli mě máš rád nebo ne. Ne, vlastně mi to nikdy nebilo jedno. V partě mě měli rádi takovou, jaká jsem. A drogy mi ulevily od toho pocitu, že mě nikdo nemá rád a já jsem na světě sama. I maminka se před tebou schovává, když křičíš. Jde z tebe strach. Dopracovala jsem se k tomu, že když křičíš, rozklepu se a sevře se mi žaludek. Na to taky pomáhají drogy.
Ty peníze z trezoru jsem ukradla já. Bála jsem se ti to říct. Jak jinak. Terezu do toho netahej, ani Viliho. Všechno jsem to utratila na drogy. Jestli za mnou přijdou policajti, řeknu jim pravdu. tereza ani Vili za nic nemůžou.
Jsou to dva měsíce, co jsme se neviděli. Tak moc se za mě stydíš? Domů se nevrátím. Svoje peníze si nech. kdybys mě radši místo těch prachů někdy pochválil, pohladil, objal. Domluvila jsem se s paní doktorkou, že půjdou do té komunity. A pak se uvidí.
I tak tě mám moc ráda. A maminku taky. Miluju vás.
Vaše Eva
/Monika Plocová, Ventil/
Křesťanství není systém, do něhož musíme umístit nepohodlný problém bolesti. Je samo o sobě jedním z oněch nepříjemných faktů, které musíme být schopni umístit do jakéhokoli systému, který vytvoříme. V jistém smyslu spíše vytváří než řeší problém bolesti, neboť bolest by nebyla problémem, pokud bychom ruku v ruce s naší každodenní zkušeností v tomto bolesti plném světě neobdrželi věrohodné ujištění, že konečná skutečnost je spravidla milující.
Představa o tom, co by byl Bůh ,,mohl učinit”, v sobě obsahuje příliš antropomorfické pojetí Boží svobody. Ať již znamená lidská svoboda cokoliv, Boží svoboda nemůže znamenat různost alternativ a volbu jedné z nich. Dokonalá dobrota nemůže nikdy debatovat o tom, jakého cíle má dosáhnout, a dokonalá moudrost nemůže diskutovat o tom, kterých prostředků je nejlepší použít k jeho dosažení. Boží svoboda spočíva ve skutečnosti, že žádná jiná příčina než Bůh sám nemá za následek činy a žádna vnější překážka jim nezabrání - že jeho vlastní dobrota je kořenem, z něhož všechny jeho činy vyrůstají, a jeho vlastní všemohoucnost ovzduším, v němž všechny rozkvétají.
Spásny účinek utrpení však spočíva především v jeho tendenci zmenšovat naši vzpurnou vůli.
/C. S. Lewis, Problém bolesti/
Prvé rozlíšenie, ku ktorému som dospel, bolo teda medzi tým, čo som nazval dávajúca láska a príjmajúca láska. Typickým príkladom dávajúcej lásky je láska, ktorá vedie človeka k tomu, že tvrdo pracuje, plánuje a šetrí v záujme budúceho dobra svojej rodiny. Príkladom príjmajúcej lásky je tá, ktorá ženie vystrašené dieťa do matkinho náručia.
Teraz musím vysvetliť, prečo toto rozlíšenie považujem za podstatné, keď máme hovoriť o našich láskach. Výrok sv. Jána, že Boh je láska, už dávno v mojej mysli vyvažuje poznámka moderného autora (M. denis de Rougemont), že ,,láska prestane byť démonom, len keď prestane byť bohom,” čo sa pochopiteľne dá preformulovať tak, že ,,začne byť démonom vo chvíli, keď začne byť bohom.” Táto protiváha sa mi zdá byť nevyhnutnou poistkou. Ak by sme ignorovali pravdu, že Boh je láska, mohli by sme nebadane dospieť k opačnému tvrdeniu, totiž že láska je Boh.
Predpokladám, že každý, kto sa nad tým zamyslel, pochopí, čo mal M. de Rougemont na mysli. Každá láska vo svojej vrcholnej forme má sklon nárokovať si božskú autoritu. Jej hlas začne znieť, akoby to bola vôľa samého Boha.
Už veľmi dávno ľudia prišli na to, že pôžitky sa dajú rozdeliť do dvoch skupín. Na tie, ktoré by vôbec neboli potešením, keby im nepredchádzala nejaká túžba, a tie, ktoré sú pôžitkami v plnom zmysle slova a žiadnu predbežnú prípravu nepotrebujú. Príkladom toho prvého je dúšok vody. Ten je pôžitkom, ak máte smäd, a veľkosť potešenia je priamo úmerná veľkosti smädu. Ale asi nikto na svete si nedá pohár vody len tak z plezíru; musí nám to nariadiť smäd alebo lekár. Príkladom tej druhej triedy je nevyhľadávaný a nečakaný závan príjemnej vône - závan z políčka s kvitnúcou fazuľou alebo hrachom, okolo ktorého idete pri rannej prechádzke. Nič vám dovtedy nechýbalo, boli ste celkom spokojní. To potešenie - a môže byť naozaj veľké - je nevyžiadaným darom navyše. Kvôli zrozumiteľnosti si vyberám veľmi jednoduché príklady; skutočnosť môže byť, samozrejme zložitejšia. Ak dostanete kávu alebo pivo, keď ste čakali vodu (a celkom by vás uspokojila), prežívate pochopiteľne pôžitok prvého druhu (utíšenie smädu) a zároveň s ním druhého (lahodná chuť). Navyše, závislosť môže obrátiť to, čo bolo kedysi pôžitkom druhého druhu, na ten prvý. Pre striedmeho konzumenta je príležitostný pohár vína zážitkom podobným vôni fazuľového poľa. Ale pre alkoholika, ktorý má chuťové bunky a zažívanie dávno pokazené, neznamená žiadny nápoj iný pôžitok, len úľavu od neznesiteľnej žiadze. Ani mu to už nechutí, ak ešte vôbec dokáže rozoznávať chute, ale je to lepšie, ako to utrpenie, keď je triezvy.
Vysmädnutý, čo si práve odpil z pohára vody, môže povedať: ,,Doparoma, to sa mi zažiadalo!.” To isté vyjadrí alkoholik, čo sa práve potúžil.
Náklonnosť v žiadnom prípade nie je len vzťah matky a mláďaťa ani v živote zvierat - a tým menej v našom. To príjemné teplúčko , to potešenie zo vzájomnej blízkosti sa týka všetkých. Je to tá najmenej prieberčivá z lások. Náklonnosť ignoruje bariéry veku, pohlavia, spoločenskej triedy i vzdelania.
Náklonnosť má však vlastné kritériá. Jej objekty si musia byť blízke.
Náklonnosť je tá najskromnejšia láska. Nie je nafúkaná, je zdržanlivá, až tajnostkárska a hanblivá. Náklonnosť by nebola náklonnosťou, keby sa často a hlučne ukazovala. Náklonnosť sa takmer zakráda či presakuje našimi životmi. Náklonnosť je nielen láskou sama osebe, ale môže vstupovať do iných lások, zafarbovať ich a stávať sa médiom, cez ktoré sa dennodenne prejavujú.
Zvláštna krása náklonnosti spočíva v tom, že dokáže spájať ľudí, ktorí sa k sebe očividne, až smiešne nehodia. Ľudí, ktorí by nemali vôbec nič spoločné, keby sa nejakým vrtochom osudu neboli ocitli v jednej domácnosti alebo komunite.
Náklonnosť nám ukazuje dobrotu, ktorú by sme bez nej neuvideli alebo nedokázali oceniť.
Priateľstvo je - v zmysle, ktorý nie je vonkoncom hanlivý - najmenej prirodzenou z lások.
Milenci sa o svojej láske neustále zhovárajú, ale priatelia o svojom priateľstve takmer nikdy. Milenci sú typicky obrátení tvárou k sebe, zaujatí jeden druhým; priatelia si stoja bok po boku, zaujatí nejakým spoločným záujmom.
Priateľstvo - na rozdiel od erosu - nie je zvedavé. Stanete sa priateľom niekoho bez toho, že ba ste vedeli, či je ženatý alebo slobodný, alebo ako si zarába na živobytie. Čo majú také ,,podružné faktické záležitosti” do činenia s tým podstatným, s otázkou : ,,Vidíš tú istú pravdu?” V kruhu skutočných priateľov je každý jednoducho sám sebou, predstavuje seba samého a nikoho iného. Nikoho ani zamak nezaujíma, akú má ten druhý rodinu, akú prácu, spoločenskú triedu, príjem, rasu alebo doterajší životný príbeh. Pravdaže, napokon sa o väčšine týchto vecí kadečo podozvedáme. Ale len mimovoľne. Príde to kúsok po kúsku, ako súčasť ilustrácie, prirovnania, alebo ako podnet pre vyrozprávanie anekdoty, nikdy ako hlavný bod. Taký je kráľovský charakter priateľstva. K erosu patria nahé telá, k priateľstvu nahé osobnosti.
Naši predkovia považovali priateľstvo za čosi, čo nás pozdvihuje na takmer nadľudskú úroveň. Táto láska, slobodná od pudov, slobodná od všetkých povinností okrem tých, ktoré si slobodne berie sama na seba, takmer úplne slobodná od žiarlivosti a bezvýhradne slobodná od potreby byť potrebný, je eminentne duchovná. Je to druh lásky, aký by sme si predstavovali medzi anjelmi. Našli sme tu azda prirodzenú lásku, ktorá je Láska sama?
Priateľstvo nie je odmenou za našu schopnosť rozlišovať a za dobrý vkus pri nachádzaní tých správnych partnerov. Je to Boží nástroj, ktorým každému zjavuje krásu všetkých ostatných. Nie sú väčšie než krásy tisícov ďalších ľudí, no pomocou priateľstva nám Boh otvára oči, aby sme ich videli. Ako všetky krásy, aj tieto sú odvodené od neho, a potom v dobrom priateľstve ním umocnené cez priateľstvo samotné, ktoré je takto jeho nástrojom pri utváraní aj pri odhaľovaní.
Keď poviem eros, mám na mysli ten stav, ktorému hovoríme byť zamilovaný. Považujem za samozrejmosť, že sexuálne spojenie môže nastať bez erosu, bez ,,zaľúbenosti”, a eros zahŕňa okrem sexuálnej aktivity aj iné veci. Sexuálna túžba bez erosu chce to, tú vec samotnú; eros chce milovanú osobu.
Bez erosu je sexuálna túžba, ako aj každá iná túžba, predovšetkým o nás. Spojená s erosom je viac o našom milom alebo milej. Stáva sa takmer spôsobom vnímania a úplne spôsobom prejavu. Vníma niečo objektívne, niečo mimo nás v reálnom svete. Preto eros, hoci je kráľom pôžitkov, vždy (vo svojej najvyšej podobe) považuje pôžitok za vedľajší produkt.
Eros, ak ho uznávame do tej miery, akú pripúšťa láska k Bohu a blížnym, sa nám môže stať prostriedkom priblíženia. Jeho bezvýhradná oddanosť je vzorom či príkladom, zabudovaným v našej prirodzenosti, lásky, akú by sme mali prejavovať voči Bohu a ľuďom. Eros bezmedzne uctievaný a bez slova poslúchaný sa stáva démonom.
Ak má cit lásky zostať čistý, musí mu pomocnú ruku podať niečo, čo sme najskôr len nejasne označili ako ,,slušnosť a zdravý úsudok”, potom sa ukázalo, že je to vlastne dobrota, a napokon, že je to vlastne celý kresťanský život z jedného konkrétneho uuhla pohľadu.
Niet úniku pred bolesťou srdca. Nejestvuje investícia bez rizika. Milovať znamená stať sa zraniteľným. Milujte čokoľvek, a vaše srdce sa ocitne v zovretí a možno pukne. Ak si ho určite chcete zachovať neporušené, nesmiete ho dať nikomu, ani len zvieratku. Obaľte si ho opatrne koníčkami a drobnými pôžitkami, nijako sa citovo neangažujte, uzamknite si srdce do puzdra alebo truhly svojho sebectva. Ale v tej truhle - bezpečnej, tmavej, nehybnej, nevzdušnej - sa zmení. Nepukne, stane sa nerozbitným, nepreniknuteľným, neschopným vykúpenia. Alternatívou k tragédii - alebo aspoň riziku tragédie - je zatratenie. Jediné miesto okrem neba, kde môžete byť v dokonalom bezpečí pred všetkými nebezpečenstvami a rozrušeniami lásky, je peklo.
Som presvedčený, že tie najbezuzdnejšie a prehnané lásky zodpovedajú Božej vôli viac, než samozvaná a seba chrániaca neláska. K Bohu sa priblížime nie tak, že sa budeme vyhýbať utrpeniu, ktoré so sebou prinášajú všetky lásky, ale tak, že ich prijmeme a ponúkneme mu ich ako obeť.
Tak ako je Kristus zároveň dokonalý Boh a dokonalý človek, prirodzené lásky sú povolané stať sa dokonalou kresťanskou láskou a zároveň dokonalými prirodzenými láskami. Kresťanská láska sa nescvrkne na obyčajnú prirodzenú lásku, ale prirodzená láska je pozdvihnutá na vyššiu úroveň, naladená a stáva sa poslušným nástrojom v rukách Lásky samotnej.
Hra, vtip, spoločný drink, bezstarostný rozhovor, prechádzka, akt venuše - všetky môžu byť módmi, v ktorých odpúšťame alebo odpustenie príjímame, v ktorých potešujeme alebo sa zmierujeme, v ktorých ,,nehľadáme svoj prospech”. Takto priamo v našich pudoch, chúťkach a zábavách si Láska pripravila pre seba ,,telo”.
Prirodzené lásky si môžu robiť nádej na večnosť len do tej miery, do akej privolili k vstupu do večnosti lásky kresťanskej.
/C. S. Lewis, Štyry lásky/
,,Slovo je jako jablko. Když chceš poznat jeho skrytou chuť, jeho ovocnost, musíš se do něj zakousnout.”Sen se opotřebuje jen tehdy, když jej nežijeme. Jinými slovy, velké sny bychom neměli odkládat a říkat si: času dost, a ,,dál si žít svůj obyčejný a jednotvárný život”. Kdepak, svým snům se musíme věnovat teď a tady. A vychutnávat si je s rozzářenýma očima dětí, které právě rozbalily dárek, po kterém dlouho toužily.
Jednoho dne mi Jade vyprávěla o ohni, o plameni, o lásce a podobných věcech. Říkala mi, že nechce být ženou, ale plamenem.
Počkejte... jestli si dobře vzpomínám, bylo to ještě mnohem přesnější. Poslouchal jsem ji tehdy obvzlášť pozorně, protože se mi zdálo, že se mi snaží předat jakési veledůležité poselství: mluvila o plameni, ne však o obyčejnem plameni. O maličkém a křehkém plamínku, který, ač vystaven poryvům větru, nikdy nezhasne, nepřestane tančit, aby stále přinášel teplo, světlo a radost všem, kteří se k němu přiblíží. Chtěla, aby se na ni lidé dívali jako na oheň v krbu, jako na oheň, jehož smyslem není věci spalovat, ale osvětlovat. V hloubi ohniště, v hloubi duše. Jako by se chtěla ospravedlnit, dodala: ,,Chtěla bych být světlonošem naděje.”
Dřív mi nešlo do hlavy, proč když je Bůh všude, není ho nikde vidět. Jenže pak jsem se jednoho dne vzbudila úplně zaplavená štěstím. Někdy se mi to stává - netuším proč - že mám uvnitř sebe tolik modrého nebe, jako bych snědla nekonečno.
Víte, jak tohle opojení nazvali Řekové? Entuziasmus. Prý to znamená ,,vytržení způsobené Božím vnuknutím”. Je to Bůh uvnitř nás. Obvykle si ho vůbec nevšímáme, protože dělá, jako by tam ani nebyl, a navíc v sobě často máme náfuku, který mluví za něj a jmenuje se JÁ.
Od té doby, co Boha znám, jsem se hodně změnila. Teď je ze mě jedinečné stvoření mezi tisíci a tisíci jiných. Je to opravdová a posvátna proměna, kterou může prodělat úplně každý, ovšem pod jednou podmínkou: že miluje a cítí se milován. Opravdově a navždycky.
Nikdy neznásilňuje vaše srdce: klidně se na něj někdy můžete naštvat, on se na vás za to zlobit nebude. Když se to tak vezme, je to vážně kus chlapa. Není s vámi, jen když se mu zachce, ale když ho potřebujete - i tehdy, když je vám úplně nejhůř.
,,Všichni máme deštivé dny. Ale na krajině to nic nemění. Podívej se z okna. Pohlédni na krajinu. Je zahalená tmou, ale zítra ji zaplaví světlo. Potom přijde podzim, pak sníh, poté zase rozkvetou květiny a nastane horké léto. Co se změní? Všechno. A vůbec nic.
S naší vnitřní krajinou je to podobně: počasí je proměnlivé, někde je tlaková níže a jinde tlaková výše, jedno roční období střída druhé, cykly a rytmy přicházejí a odcházejí, chvíli prší a pak je zase hezky. Probíha neustálá proměna, ale zároveň se nic nemění. Je to stále stejná krajina. Ty jsi pořád ty. Stejně tak musíš přijímat samu sebe, za deště i tehdy, když svítí slunce.”
Když objevíme krásu věcí, začneme je vidět v jiném světle. Zistila jsem, že jediný způsob, jak zahnat mlhu, která se v mém nitru vznáší, je na chviličku ji prozářit paprsky úsměvu.
Brzy zjistíte, že mnohem těžší je cítit se nešťastný, když se usmíváte.
Všechno nakonec záleží na našem duševním rozpoložení: sebedůvěra plodí úspěch, iluze přináší zklamání, věčné obavy vedou k selhání, láska probouzí naději... Všechno, co se nám děje, má původ v nás samotných, v našich vědomých či nevědomých sklonech.
Naděje s úsměvem odvětila:
,,Malověrný člověče! Jistě, po bláznivém zamilování přijde bouře. Poté se však nebe vyčistí a rozzáří a krajina jako zázrakem zkrásní. Jen je potřeba umět si počkat na konec boře. Kdyby se každý zavřel doma, protože se bojí deště, tak se budou roční období monotónne střídat jedno za druhým a nikdo nepocítí ty nejkrásnější nálady přírody, které se v lidský duši nazývají vášně. Ledé pak umírají, aniž by okusili tu nádheru bouřkové noci, která je předzvěstí následujícího krásneho dne a užasného vysvitnutí slunce, které opět žhne.”
,,Neposlouchej ho,” odporovala Obava. ,,Život je jako triskající fontana - jeho pláč nikdy neustává.”
Naděje ji opravila:
,,Život je jako jedna triskající fontána - jeho zpěv nikdy neustává. Stačí mu umět naslouchat.”
V životě není důležitá vůle, ale odevzdání. Když říkám odevzdání, neznamená to držet si palce a čekat, co se stane. To je spíš fatalismus, zbabělost, vzdání se nebo rezignace. Já mluvím o odevzdání se boží vůli. Zjistila jsem, že Bůh dělá věci mnohem líp než já. Je to totiž machr!
Ve slově věřit je ukrytá víra. Důležité je mít víru.
Život je totiž nádherný milostný příběh a lidé o něj přicházejí, protože dost nemilují. Ne že by Boha nemilovali, ale buď na něj zapomínají, nebo na něj nechtějí moc myslet, protože k němu nemají důvěru. Bůh se nevnucuje. Necháva na člověku , aby si sám vybral. A jelikož lidé mají spoustu problémů se svědomím i nevědomím, volí samotu a zamykají se do své vnitřní pevnosti, která je jako vyprahlá poušť. Zvenku jejich samota patrná není, mohou mít kolem sebe spoustu lidí, ale stejně. Pokud nemáš Boha v sobě, jsi jako prázdna skořápka, jsi sám, úplně sám.
Ale odevzdání, to není, jen když srdce pláče. Odevzdání je pro každý den. Ale pozor, odevzdat se neznamená nechat všeho snažení a počkat, až se to stane.
Když se odevzdáme, osvobodíme to nejlepší ze sebe. Vše, co bylo svázané, se harmonicky uvolní, otevřeme se životu a cítíme se spaseni. Tam, kde je odevzdání, tam je i láska, a tam, kde je láska, je Bůh. Dovolit Bohu, aby námi protékal jako pramen. To je celé. Až tohle pochopíte, uvidíte sami, že život pak přirozeně tryská z pramene...
Musíme se stát pramenem, tak, aby ostatní dostali chuť uhasit u nás svou žízeň.
Něco vám povím: sen se nám opotřebuje jen tehdy, když ho nežijeme. Jestli čekáte, až vaše sny zapadnou prachem, bude z vás brzy starý strašák opředený pavučinami!
,,Už jsi někdy viděla vodopád? je to jako věčný pád a znovuzrození. Voda nikdy nepřestává padat a je jí nekonečně mnoho. Skoro to vypadá, že čím víc jí odchází, tím víc ji přichází. Čím víc energie a nadšení ze sebe vydáva, tým je štědrejší. Čím nespoutaněji a impulzivněji se voda chová, tím je čistší. No a stebou je to stejné. Když pramen neumíme osvobodit, vyschne a z nás se stanou suchá srdce. Proto se musíme stát pramenem pro druhé.”
,,Proč hromadit bohatstvý ve vlastním srdci? City, které nedáváme, jsou ztracené.”
Rafaeli, co je smyslem života?
,,Smysl života? Tohle je celé tajemství: Dělej to nejlepší, co můžeš. Ostatní nech na Bohu. Neposlouchej ty, kteří tě chtějí zbavit snů, ty, kteří ti chtěji sebrat odvahu jít svou cestou, ti, kteří už nevěří. Co ti tak můžou vědět o tvém tajemství? Je na tobě, abys ho plně vyjádřila, se vší silou své lásky. Člověk musí bláznivě milovat život! Odvážit se riskovat! I když si myslíš, že jsi odvážná, nikdy nejsi odvážna dost. Pamatuj, že když dáváme ze sebe, nikdy to nemůže být příliš, nikdy to není dost. Nikdy nemilujeme příliš. Můžeme se mýlit, můžeme milovat špatně, ale nikdy nemilujeme dost. Nikdy, rozumíš? A až uděláš vše, čeho jsi schopná, nezapomeň to pustit, nezapomeň se odevzdat boží vůli. Protože když nemáš pravou víru, první závan větru tvé sny odvane jako suché listí.”
,,Nikdy nezapomeň vdechovat vůni života plnými doušky, udržovat plamen vnitřního nadšení, být vnímavá k pohlazení vzduchu, kterým procházíš, a naplňovat všechny smysly obrazy, vůněmi a melodiemi světa. Ano, nezapomeň si vychutnávat chuť života, jeho královský nektar na květech nedotčené krásy, ten vybraný vlahý med plný tajných a kouzelných možností.”
,,Skutečná láska se pozná podle toho, že mlčení toho druhého přestává být prázdnotou, již je třeba zaplnit, ale souzněním, které je třeba respektovat.”
,,Veškeré tajemství života je ve tvých očích. Stačí je naučit pronikat za zdání věcí. A nezapomínej, že když se ti zdá, že je vesmír čím dál temnější, není to proto, že se před tebou zavírají dveře, ale proto, že tvůj pohled prchá před světlem.”
,,Milovat neznamená chtít učinit druhého šťastným. Znamená to být šťastný a nabídnout své štěstí i druhému.”
Chceš-li být opravdu svobodný a proměnit náhodu v osud, začni snít! Nikdy nepřestávej snít! Sen a skutečnost jsou stvořeny pro společný život, pro to, aby se navzájem podněcovaly, aby plnily všechna přání a činily nás šťastnými. Tvůj dnešní sen je nejkrásnější skutečností zítřka. Tedy alespoň pokud v něj budeš nadále věřit a nevzdáš to. Dělej to však tak, aby tvůj sen byl aktivní a aby ctil určitý ideál. Všechno velké, krásne, dobré a správné na tomto světě vzniklo ve jménu snu.
Sen dáva lidským bytostem život a chuť žít.
Snění je aktem víry.
Nezapomínej, že každý nový den máš možnost uskutečnit to, co bylo včera pouhým snem. Nikdy nejsi tak blízko Bohu, jako když necháš sílu snu, aby do tebe pronikla a nastolila se jako jemná síla, jako vnitřní nutnost. Ať tvůj pohled prozáří všechen ten oheň, který v sobě máš. A nakonec budeš žít svůj sen, místo abys celý čas snil o svém životě!
/François Garagnon, Jade a posvátná tajemství života/
,,Naučit se milovat svůj život takový, jaký je, a i v těžkých událostech rozeznávat určitý dar, šanci, příležitost, přinejmenším na úrovni lidského chápání a duchovního pokroku; nepodlehnout pokušení vrátit se nazpět; pochopit, že náš život je krásny a plodný, že v Božích očích má svou cenu, že pro něho je důležitá každá vteřina našeho života, každá z našich myšlenek a činů... to vše nám umožní smýšlet jinak a radovat se."
/Yves Boulvin, Začít znovu/
Tvrdost vůči sobě má své kořeny většinou v minulosti. Existují lidé, kteří byli v dětství poraněni. Nepodívají-li se na své rány, nevypořádají-li se a nesmíří-li se s nimi, jsou odsouzeni, aby stále zraňovali sebe a ostatní lidi. Bolest, kterou dítě pocítilo, když bylo zraněno, byla tak velká, že musela být potlačena, aby vůbec mohlo přežít. Jenže potlačování bolesti vede pak k tomu, že člověk musí ponenáhlu umrtvovat všechny city, aby přežil. Brání se každému zranění, aby se uchránil těchto bolestí.
Jednou formou zraňování sebe je sebetrestání.
Jednou z forem sebetrestání je sebeobžaloba a sebeobviňování. Člověk se ponižuje, pokládá se za toho nejhoršího a znehodnocuje všechno, co koná, myslí a cítí.
Jinou příčinou tvrdosti vůči sobě je nepravý idealismus. Cítím se dobře jen tehdy, splňuji-li určité ideály. Můj pocit osobní hodnoty závisí na tom, vyhovuji-li svým ideálům. S ideály, které jsem si vytvořil, se ztotožňuji natolik, že v sobě potlačuji všechno ostatní, co těmto ideálům neodpovídá. Čím víc je však potlačuji, tím více ve mně sílí strach z vulkánu, který se ve mně skrývá a může kdykoliv vybuchnout. Abych tomu zabránil, zpřísňuji přikázání a rituály, šroubuji ideály stále výše, jsem k sobě stále přísnější a tvrdší. Nutím se, abych vyhověl ideálu a provozuji tak jakýsi vrcholový sport.
Potlačování vlastních potřeb a pudů vede k agresivitě vůči sobě a ke tvrdosti vůči ostatním. To platí především o potlačování sexuality. Švýcarský psycholog Furrer popsal, jak vede potlačování sexuality k brutálnímu postoji vůči lidem. „V mentalitě nepřátelské sexu tkví nebezpečí vystupňované agresivity; ba rigorózní potlačování sexuality je už samo agresivitou. Silná agresivita se nedá jen tak snadno rozptýlit; potlačuje-li se, přesouvá se do postoje svědomí“ (Furrer 30). Potlačovaná sexualita brání tomu, aby se v dítěti zušlechťovala.
Brutalita, s jakou se mnozí zbožní lidé staví k sobě a ke svým potřebám, pochází často z potlačované sexuality. Mnozí tyranizují sami sebe tím, že by ze sebe chtěli všechna sexuální hnutí vykořenit.
Nejhorší je, že potlačované vášně vedou ke krutosti, která se ukrývá ve svědomí.
Abychom opravdu mohli žít, musíme zanechat Iluzí, které jsme si o svém životě vytvořili. Jedna taková iluze je domněnka, že můžeme sami dosáhnout svého ospravedlnění.
Protože smíme i ztrácet, protože smíme také udělat chyby, můžeme se odvážit žít. Život bude zdařilý, budeme-li žít důvěrou, nikoliv strachem, nasadíme-li svůj život, protože Bůh nám ho lak štědře nadělil, a nezakopeme-li jej, abychom náhodou neutržili nějaký šrám.
Carl Gustav Jung stále znovu zdůrazňoval, že přijmout sebe samého znamená nést kříž, protože sebe samé můžeme přijmout jen s protiklady, které se v nás kříží.
C. G. Jung stále znovu zdůrazňoval, že záleží na tom, aby člověk dovedl sám sebe přijímat. To, co je zdánlivě docela jednoduché, je ve skutečnosti „nejvyšší umění. Přijmout sám sebe, to je morální ideál a jádro jednoho celého světového názoru. To, že pohostím žebráka, že odpustím tomu, kdo mě urazil, že nepřítele dokonce miluji v Kristově jménu, je bezpochyby vysoce ctnostné. Co učiním nejmenšímu ze všech bratří, to jsem učinil Kristu. Kdybych však objevil, že ten nejmenší ze všech, ten nejchudší ze všech žebráků, ten nejdrzejší ze všech urážečů, ba sám nepřítel je ve mně, že mně samému je třeba almužny mé dobroty, že jsem sám sobě nepřítelem, kterého mám milovat, co pak? Pak se zpravidla převrátí celá křesťanská pravda, pak už není lásky a trpělivosti, pak řekneme bratrovi v sobě ‚raka‘ (‚blázne‘, srov. Mt 5,22), pak sami sebe odsoudíme a zuříme na sebe. Navenek to skrýváme a zapíráme, že jsme toho nejmenšího potkali v sobě; a kdyby to byl Bůh sám, který by k nám v takové bídné postavě přistoupil, zapřeli bychom ho tisíckrát, než by kohout vůbec zakokrhal“ (svazek 11,367).
Kdo poznal sám sebe se všemi svými propastmi a stinnými stránkami, ten ví, že život se může zdařit jen tehdy, je-li člověk sám k sobě milosrdný, přijme-li sám sebe takového, jak byl stvořen. Jen tehdy, přijal-li sám sebe, může přijmout toho, kdo hledá radu, aniž jej odsoudí. Milosrdenství ke druhému člověku je možné jen tehdy, jsme-li milosrdní sami k sobě, jsme-li smířeni s tím, co je v nás temného. Kdo se zadíval do propastí své duše, může se ke druhému chovat s úctou a bez předsudků.
Chtěli bychom být jiní, mít jiné schopnosti. Chtěli bychom mít jiné přátele, jiné povolání. Chtěli bychom být u všech oblíbení. Mnozí žijí nesmířeni se sebou, vnitřně rozerváni, nespokojeni se sebou i s celým světem, ve stálém protestu vůči lidem, kteří jim připravili tento úděl, a nakonec v protestu proti Bohu, kterému svůj osud vyčítají. Oddávají se snům o tom, jací by vlastně chtěli být. Nežijí v přítomnosti, ale prchají před sebou do svých iluzí. Promeškávají svůj život.
Důvodem neusmířenosti je stálé srovnávání sebe s ostatními. Stále objevujeme u druhých něco, co sami nemáme. Srovnávat se s jinými znamená buď znehodnocovat sebe, činit se špatnými, nebo se nutit k pocitu, že jsme vždycky „super“. Pak musí být u mne všechno „super“, nutně dělám všechno tak dobře, jak to nikdo nedokáže.
Smířit se se sebou znamená vzdát se veškerého srovnávání. Mnozí ani nedovedou pocítit jen sebe, oni cítí sebe vždycky jen ve srovnání s jinými. Smíření znamená, že jsem zcela při sobě, že cítím sebe, že se raduji ze sebe takového, jaký jsem. Takový, jaký jsem, jsem jedinečný. Jak cítím, tak je tomu jen u mne. Smířit se znamená být v kontaktu se sebou. Jsem-li v kontaktu se sebou, nemusím si srovnávání ani zakazovat. Vždyť mě to ani nenapadne. Pociťuji v sobě tajemství života. Cítím, tedy jsem.
Smířit se sám se sebou znamená smířit se s ranami minulosti. Kdo se tomuto smíření vyhýbá, je odsouzen, aby předával jiným zranění, která utrpěl, nebo aby stále znovu zraňoval sám sebe.
K tomuto usmíření je někdy třeba dlouhé doby. Především je to možné jen tehdy, připustíme-li příkoří a bolesti, které se z toho vyvinuly, prožijeme-li je ještě jednou, a pak se s nimi rozloučíme. Nemůžeme se smířit, když rány pouze odsouváme. Musíme se s nimi spřátelit, „políbit je“, dobře s nimi zacházet; pak se mohou proměnit ve zdroje nového života. Každý terapeut a každý duchovní pastýř ví, jak dlouho to často trvá, než se poraněný člověk se svým příběhem smírně vypořádá. Ale když už je usmířen, přestanou působit všechny mechanismy sebeničení, člověk už není k sobě tvrdý, je schopen dívat se s láskou na sebe a svůj život a být k sobě dobrý.
Nejtěžším úkolem je pro člověka asi nutnost, aby se sebou dobře zacházel, i když selhal nebo se provinil.
Je nám většinou zatěžko, abychom byli milosrdní sami k sobě, když jsme se dopustili nějaké trapné chyby, kterou ještě navíc zpozorovali lidé v našem okolí.
Obvykle pak viníme sami sebe, vnitřně se shazujeme, jakže jsme to byli zlí, slabí a zbabělí. Nebo si lámeme hlavu, jak k té chybě vůbec mohlo dojít. Znovu tu situaci promýšlíme a stále jen potřásáme hlavou, jak se nám to mohlo stát.
Dobře se sebou zacházet, to neznamená omlouvat svou chybu před sebou a před ostatními. Mnohého člověka pudí potřeba omlouvat se. Chtěl by být stále bělostně nevinný. A tak musí stále vyhledávat důvody k omluvám, že on tím selháním není vinen, že vinni jsou ti druzí, že to zavinily okolnosti nebo počasí. Omlouvat se za chybu před sebou nebo před druhými, to nepomůže. Vždyť se stále vynořují důvody a ukazují, že jsme tím selháním snad přece vinni my, že jsme se přece jen dopustili chyby. Právě tak málo však pomáhá, že se obviňujeme a pokládáme se za toho nejhoršího člověka. Zacházíme se svou vinou lépe, když ji necháme být, aniž ji hodnotíme, a když ji podáme Bohu, když se více díváme na Boha, který nás ve svém milosrdenství přijímá i s naší vinou, než když kolem své viny chodíme stále dokola. Nemáme záruku, že se chyb už nedopustíme. Je naopak pravděpodobnější, že zase klesneme. Jedině velká důvěra v Boží milosrdenství může způsobit, abychom se svou vinou nedrásali.
Být k sobě milosrdný.
Milosrdenství - mít pochopení, lásku pro to, co je ubohé, osiřelé, osamělé, politováníhodné, nešťastné. Být k sobě milosrdný proto znamená neuzavírat srdce před tím, co je ve mně nešťastného a osamělého, před ubožákem ve mně, před nešťastníkem a trosečníkem v mém nitru, před pocity opuštěnosti a osamělosti. Nezavírám své srdce před tím, co je ve mně hodné politování, před tím, co bych nejraději přehlédl a potlačil. V každém z nás vyvstávají takové pocity opuštěnosti a až příliš rádi je potlačujeme. Jsou nám příliš nepříjemné. Ale pak se naše osamělost a opuštěnost, naše bída a náš strach nemohou proměnit, pak stále prcháme před temnými tušeními a pocity. Když se chováme srdečně k ubohému a slabému v sobě, může se právě to ubohé ve mně stát zdrojem požehnání. Může mě to otevřít tajemství Boží lásky, která se mnou cítí a má pro mne pochopení.
/Anselm Grün, Buď dobrý sám k sobě/
,,Človek,” hovorieval môj otec, ,,to je predovšetkým ten, kto tvorí. A iba ľudia, ktorí s ním spolupracujú, sú jeho bratia. A žijú iba tí, ktorí nenašli uspokojenie v zásobách, ktoré si nahromadili.”
,,Nebuduj ríšu, v ktorej by bolo všetko dokonalé. Vycibrený vkus je totiž cnosťou strážcu múzea. A ak pohŕdaš zlým vkusom, nebudeš mať ani obrazy, ani tance, ani paláce, ani záhrady. Zo strachu budeš ohŕňať nosom nad hrubou pozemskou robotou. Prázdnota tvojej dokonalosti ťa pred ňou ochráni. Buduj ríšu, v ktorej bude jednoducho všetko plné vrúcnosti.”
Rovnako niet ani pokroku, ak neprijmeš to, čo je, a z čoho sa ustavične odvíjaš. a neverím chvíli oddychu. Múdry je, kto by vedel oddeliť dobro od zla. Skúmaš, ako dať zmysel životu, a zmysel tkvie predovšetkým v uskutočnení seba samého, a nie v dosiahnutí úbohého pokoja, ktorý vyplýva zo zabudnutia na rozpory. Ak sa ti niečo stavia na odpor a mučí ťa, nechaj to mocnieť, znamená to, že sa preporoďuješ a zapúšťaš korene. Šťastné sú tvoje muky, ak sa z nich zrodíš ty sám: lebo nijaká pravda sa nevyjaví a nedosiahne v tom, čo je samozrejmé. A pravdy, ktoré sa ti ponúkajú, sú iba pohodlné kompromisy - ako prášky na spanie.
Nemýľ si lásku s ošiaľom vlastníctva, prinášajúcim najhoršie súženie. Lebo v protiklade k všeobecnej mienke láska nespôsobuje utrpenie. Ale majetnícky pud je prameňom utrpenia, ten je opakom lásky.
A ak niečo ľutuješ, si takisto pochabý ako ten, kto by ľutoval, že sa nenarodil v inom čase alebo inej krajine, že nie je malý, keď je veľký, a ako ten, kto by zo svojich nezmyselných rojčení snoval svoje ustavičné zúfalstvo. Blázon, kto si vylamuje zuby na minulosti, na tej dávnej skale zo žuly. Prijmi deň, ako ti bol daný, a nevrážaj do toho, čo nemožno napraviť. Nenapraviteľné nemá zmysel, lebo je príznakom všetkého, čo uplynulo.
Priateľstvo poznám podľa toho, že nemôže byť sklamané, a skutočnú lásku podľa toho, že nemôže byť zranená.
,,Zbabelým nazývam toho,” riekol otec, ,,kto sa potom, čo sa zriekol pohybu, odhalí nahý. Zbabelý je ten, kto hovorí: Rieka ma únáša. Inak totiž bude plávať, keď má svaly.”
,,Zbabelcom a zradcom nazývam každého, kto sa žaluje na chyby iných alebo na silu svojho nepriateľa.”
Plodíš to, o čom uvažuješ.
Pokora srdca nevyžaduje, aby si sa ponižoval, ale aby si sa otváral. To je kľúč výmeny. Len vtedy môžeš dávať i príjímať. A tieto dve slová neviem odlíšiť jedno od druhého pre tú istú cestu. Pokora neznamená podrobiť sa ľuďom, lež Bohu. Tak je to i s kameňom podriadenom nie kameňu, ale chrámu. Keď slúžiš, to tvorbe slúžiš. Matka je pokorná pred dieťaťom a záhradník pred ružou.
Ja, kráľ, podrobím sa bez rozpakov naučeniu oráča. O orbe vie toho totiž viac ako kráľ. A poďakujem sa mu bez obavy, že tak klesnem, keďže som mu vďačný, že ma poučil. Je totiž prirodzené, že umenie orať prechádza od oráča ku kráľovi. Ale nebudem od neho žiadať, aby ma obdivoval, keďže opovrhujem každou samoľúbosťou. Súd totiž prechádza od kráľa k oráčovi.
Krásny je strom, keď raz narastie, chcem ho zmeniť na stožiar plachetnice, a nie ho poštiepať na polená do ohňa pre všetkých na jednu hodinu. Málo im totiž dá hodina ohňa. Ale plným dúškom im všetkým pridá na kráse spustenie ľode na more.
Chcem z toho pokladu vyťažiť obraz, ktorým by sa mohli rozveseliť srdcia ľudí.
Hovorím vám: vyhýbať sa námahe máte právo iba v mene inej námahy, lebo rásť musíte do veľkosti.
/Antoine de Saint-Exupéry, Citadela/
Všetci máme prirodzenú schopnosť skoncovať so starými zvykmi. Všetci vieme, aká liečivá je vľúdnosť, akým pretvárajúcim citom je láska k druhému človeku, ako sa nám uľaví, keď sa zbavíme starých hnevov.
Prvým krokom v tomto procese je naučiť sa byť úprimný sám k sebe.
Je dôležité objaviť v sebe tri ľudské kvality, tri základné kvality, ktoré v sebe nosíme od narodenia. Týmito kvalitami sú prirodzená inteligencia, prirodzená srdečnosť a prirodzená otvorenosť.
Prirodzená inteligencia je nám vždy prístupná. Ak sme sa nechytili do pasce túžby a strachu, intuitívne cítime, čo treba urobiť.
Prirodzená srdečnosť je naša spoločná schopnosť mať rád, pociťovať empatiu, mať zmysel pre humor. Je to aj naša schopnosť pociťovať vďačnosť, uznanie a nežnosť. Je to celá škála toho, čo môžeme súhrnne označiť ako kvality srdca, kvality, ktoré tvoria prirodzenú súčasť ľudskosti.
Treťou kvalitou základnej dobroty je prirodzená otvorenosť, šírka našich nebeských myslí. Naše mysle sú v základe otvorené, pružné a zvedavé; nachádzajú sa takpovediac v stave pred predsudkami.
Existujú tri klasicky nesprávne spôsoby hľadania úľavy: pôžitkárstvo, otupenie zmyslov a agresívne správanie.
Zdrojom našej nepohody je nesplniteľná túžba po trvalej istote a bezpečí, po niečom pevnom, čoho by sme sa mohli držať. Podvedome dúfame, že keby sme si našli tú správnu prácu, správneho partnera, správne čokoľvek, naše životy by plynuli hladko. Ak sa stane niečo nečakané alebo sa veci vyvíjajú inak, ako by sa nám páčilo, sme presvedčení, že sa niečo pokazilo. Myslím si, že nezveličujem, ak teraz poviem, kam sa často dostávame. Aj na tej najbanálnejšej rovine sa spúšťajú rôzne reakcie - niekto vás predbehne, dostaneme alergiu, naša obľúbená reštaurácia je zatvorená keď sa chceme naobedovať. Nikto nás nepovzbudzuje k tomu, aby sme prežili svoje premenlivé nálady, výkyvy zdravia, počasia, vonkajších udalostí - tie príjemné a nepríjemné - v ich plnosti. Radšej donekonečna blúdime v kruhu strachu, vyhýbania sa akejkoľvek bolesti a neustáleho hľadania útechy. To je naša univerzálna dilema.
Keď urobíme prestávku, dáme si pauzu, niekoľkokrát sa zhlboka nadýchneme, môžeme pocítiť okamžité osvieženie. Zrazu spomalíme, zintenzívnime pozornosť a pred očami sa nám objaví svet.
Keď sa obzrieme späť na poslednú minútu, hodinu alebo deň svojho života a môžeme povedať, že sme sa pristihli, ako zahrízame do háčika, a prerušili sme mimovoľný pohyb známym smerom, máme dôvod na radosť. A ak sme si v tej chvíli neuvedomili, čo sa deje, a konali tak ako sme zvyknutí, môžeme sa radovať z toho, že sme dosť schopní a múdri na to, aby sme si tú skutočnosť priznali a pohli sa vpred - možno o niečo starší, múdrejší a schopnejší so súcitom prijať samého seba aj napriek mnohým chybám a recidívam.
/Pema Chödrönová, Odvaha skočiť/
Najúžasnejšia vec, ktorá sa stane, keď ako alkoholik či narkoman zrazu vytriezviete, je, že váš život sa hrubou čiernou čiarou rozdelí na minulosť a budúcnosť, ktorú máte pred sebou.
Keď sa však k tej čiare postavíte chrbtom, začnete si lámať hlavu nad tým, ako sa vlastne pohnúť vpred. Budete mať pocit, že váš život zostane prázdny alebo sa bude skladať iba z klamstiev. Ako bude váš nový príbeh môcť byť pravdivý, ak si nedokážete predstaviť, že si už nikdy nevypijete?
Pri abstinencii je veľkým problémom skutočnosť, že si spomeniete, prečo ste vlastne pili. Prvoradým dôvodom bolo nebyť triezvym. A prečo ste nechceli byť triezvy? Aby ste nemuseli žiť v skutočnom svete bez možnosti umlčať realitu, vylepšiť ju alebo z nej uniknúť.
Až po mnohých mesiacoch som pochopila, že ľudia si vytvárajú oveľa pevnejšie putá na základe spoločných slabostí než na základe rovnakého presvedčenia.
Vedela som iba to, že tento tajuplný, silný smäd vyžaruje z prázdneho miesta v hĺbke mojej duše, ktoré dychtilo po niečom, čo som nedokázala pomenovať - a neprítomnosť tej veci ma bolela.
Pila som, aby som túto bolesť otupila.
Stála som na pokraji priepasti, ktorá bola hlboká a široká ako Veľký kaňon. Ako vydržím abstinovať, ak nenájdem spôsob, ako tú prázdnotu zaplniť?
Isteže, pochopila som, že moja vnútorná prázdnota je duchovného charakteru. Pod povrchom mojej túžby po alkohole sa bez pochyby ukrýva hlboká túžba po Bohu.
Bola som hlboko sklamaná zo svojej kresťanskej viery, ktorá ma nezachránila pred alkoholom. Prečo by som mala veriť tomu, že ten istý Boh, ktorý dopustil, aby som sa takmer utopila, ma teraz zachráni a pomôže mi?
Spôsob, akým som pristupovala k Bohu, akosi nefungoval - možno nefungoval ani nikdy predtým. Z toho bolo zrejmé, že mám problém. Vedela som, že nedokážem abstinovať, ak sa môj vzťah s Bohom nenapraví. Ale Boh, o ktorom som si myslela, že ho poznám a chápem, nebol Bohom, ktorý by ma dokázal zachrániť.
Potrebovala som nájsť Boha, ako som ho doteraz nepoznala, ináč budem stratená.
Ale znovu a znovu sme spolu s Davom odchádzali v úžase, krútiac hlavou. Ako je to možné, že na stretnutí podpornej skupiny pre alkoholikov a narkomanov sa môžete tak blízko stretnúť s milosťou? Prečo sa zdá, že Boh sa tu zjavuje oveľa viditeľnejšie než vo väčšine kostolov, ktoré sme navštevovali?
,,V mojom alkoholizme som ako ešte nikdy predtým zistila, že som úplne stratená a nedokážem si pomôcť (spasiť sa) vlastnými silami.” /sr. Molly Monahanová/
Okrem iného to znamenalo, že ak mám zažiť duchovnú premenu, ktorú tak veľmi potrebujem, budem musieť pochopiť rozdiel medzi priznávaním sa k určitým kresťanským presvedčeniam, ktoré nemajú moc ma zmeniť, a každodenným prežívaním Božej lásky a milosti, ktoré to dokážu.
Najväčšie premeny v našich životoch sa občas prejavia v najmenších veciach. Vložiť všetku svoju nádej v Boha, ktorého som nechápala, pre mňa znamenalo naučiť sa odsunúť nabok svoje myšlienky, poznanie a presvedčenie. Vedome ich na istý čas odložiť a prísť pred neho ako duchovný žobrák.
To, čo som potrebovala viac, bola odvaha sedieť v tichom prázdne.
Ticho mi ponúklo priestor spoznať svoju slabosť. Pripomínalo mi, že potrebujem žiť v neustálom postoji závislosti od Boha. A tiež to, že je dobré pocítiť bolesť vždy, keď mám chuť znovu sa začať spoliehať na seba.
Ticho ma naučilo, že keď sa mi zdá, že potrebujem alkohol, to po čom skutočne túžim, je milosť, a že to, čo potrebujem najviac na svete je Boh.
,,Mami, oni si myslia, že tam sedím a zatínam päste!” povedal so smiechom. ,,Myslia si, že pokušenia premáham vďaka tomu, že som dobrým človekom, ktorý sa vie ovládať. Vieš si to predstaviť? Ako im to mám vysvetliť, že to vôbec nie je o tom?”
Chápavo som prikývla. ,,Je to smiešne, však?”
Toľko o tom, ako sa liečenie alkoholizmu vymyká ľudskému chápaniu. Ako ľuďom vysvetlíte, že to má iba málo spoločné so silou vôle či pevným charakterom, ale ide najmä o uvedomenie si vlastnej slabosti a nemohúcnosti? Že iba vtedy, keď prestanete bojovať o vládu nad svojou závislosťou, dáte Bohu priestor, aby bojoval za vás? Že keď sa vzdáte kontroly, získate slobodu vybrať si?
,,Druhá vec, ktorej ľudia nerozumejú, sú stretnutia,” povedal mi Noah. ,,Nechápu, prečo na ne potrebuješ chodiť znovu a znovu.”
Ako im vysvetlíte, že tam už nemusíte chodiť, ale chcete? A že tam nechodíte preto, lebo sa vám darí len pomaly, ale preto, lebo ak poprosíte iného alkoholika o pomoc a potom pomôžete niekomu inému, pomáha vám to zostať triezvym?
Po tisíci raz som si kládla otázku, či my kresťania nie sme tými najhoršími závislými osobami. Keďže závislosti považujeme za výhradne morálny poklesok, snažíme sa proti nim bojovať vlastnými silami. Viac sa modlíme, horlivo sa kajáme a bojujeme s pokušením až do úplného vysilenia.
Keď naše snaženie neprinesie účinok, cítime sa previnilo a zahanbene. A zmätene. Nemilujeme azda Boha dostatočne na to, aby sme s tým prestali? Azda nás Boh nemiluje, a preto nás tej závislosti nezbaví?
Okrem toho ak priznáme, že sme závislými, máme dojem, akoby sme zradili Kristovo dielo na kríži.
Často sa stáva, že preto, aby sme ochránili tých, na ktorých nám záleží, a aby sme obránili povesť Boha (a svoju vlastnú), snažíme sa svoj problém ukryť. Paradoxne, naša túžba zostať dobrými svedkami nás môže zmeniť na podvodníkov, klamárov a pokrytcov. A tým sa stávame otrokmi vlastného ega.
Tvrdenie, že môj alkoholizmus je choroba, nie je výhovorkou, ako sa vyhnúť zodpovednosti, ale poznaním naplno sa zapojiť do programu, ktorý bol vytvorený špeciálne na jej liečbu.
Odkedy abstinujem, zápasím s mnohoročnými intelektuálnymi predstavami o Bohu, najmä s tými, ktoré teraz popierajú moju skutočnú skúsenosť s Bohom.
Ale možno o Bohu nemusím vedieť ani mäkké f, aby som s ním mala živý vzťah plný lásky. Stále môžem spoznávať jeho prítomnosť a moc v mojom živote. Môžem sa spoliehať na to, že mi každý deň pomôže abstinovať. Môžem sa vzdať intelektuálnej istoty a spoliehať sa na to, čo mi o Bohu hovorí milosť. Môžem sa vzdať múdrosti v prospech poplašenej dôvery - nie preto, lebo tomu všetkému rozumiem, ale preto, lebo viem, že to nedokážem.
Len nedávno som si uvedomila, že to, čo ma na ceste milosti najviac posúva vpred, sú otravné pochybnosti a nevyriešené otázky, nie odpovede a istoty. Preto mi neprekáža, že cieľ, v ktorom dostanem na všetko odpoveď a všetkému porozumiem, ešte nie je v dohľadne.
Nezodvihnúť pohárik si vyžaduje odvahu, ale najodvážnejším činom počas liečby je zostať tu a teraz, uprostred tých najnudnejších dní a pokúsiť sa v nich nájsť Boha. Pozrieť sa realite do očí a otvoriť jej náruč, hoci by sme pred ňou najradšej utiekli. Stratené územia svojej prázdnej minulosti získame späť tým, že budeme naplno žiť prítomnú chvíľu: milovať sa, jazdiť na bicykli, jesť staromódnu točenú zmrzlinu.
Je iróniou, že dôkaz života, ktorý som na začiatku svojej abstinencie hľadala, sa ukrýva v tých obyčajných stretnutiach s realitou. Nachádzam ho pri hladení hodvábnej pokožky manželovho chrbta. Objavujem ho v stŕpnutých svaloch po bicyklovaní. Je aj vo veselom hlase môjho syna v správe na odkazovači.
Nachádza sa práve tu.
/Heather Koppová, Triezve milosti/
,,Věřím, že pravým cílem našeho života je hledání štěstí. To je jasné. Ať už jsme věřící či nikoliv, ať vyznáváme to či ono náboženství, my všichni hledáme v životě něco lepšího. Myslím si tedy, že hlavní pohnutkou našeho života je hledání štěstí…”
,,Uvažujeme tedy o tom, co v našem životě představuje skutečnou hodnotu, co našemu životu dodáva smysl, a na základě toho si stanovme priority. Cíl našeho života musí být pozitivní. Nenarodili jsme se se záměrem působit potíže a ubližovat ostatním. Aby měl náš život nějakou hodnotu, musíme u sebe rozvinout základní lidské vlastnosti - vřelost, laskavost a soucit. Pak náš život dostane smysl a bude klidnější - šťastnější.”
Také často zvyšujeme svou bolest a utrpení tím, že jsme otevřeně citliví, přehnaně reagujeme na malé věci a někdy si bereme věci příliš osobně…
,,Vyvážený a obratný přístup k životu a pečlivé vyhýbání se extrémům má velkou důležitost při zvládání naší každodenní existence. Je to důležité ve všech aspektech života. Jemný a obratný přístup a vyhýbání se extrémům pomáhá i v duševním a emocionálním růstu.”
,,Především pocity hněvu a nenávisti vznikají v mysli, která je trápena zklamáním či nespokojeností. Můžeme se tedy předem chránit tím, že si budeme budovat vnitřní spokojenost a rozvíjet laskavost a soucit. To sebou přináší určitý klid mysli, který může pomoci předejít vzniku hněvu. A pokud už se přece jenom rozzlobíte, měli byste se svému hněvu přímo postavit, analyzovat ho a zjistit, jaké faktory daly vzniknout tomuto konkrétnímu případu hněvu či nenávisti. Pak pokračujte v analýze a zjistěte, jestli je vaše reakce odpovídajíci a především, zda je konstruktivní či destruktivní. A vynaložte úsilí na to, abyste vyvinuli určitou vnitřní disciplínu a kontrolu a za použití protilátek aktivně bojujte - postavte proti těmto negativním emocím myšlenky trpělivosti a tolerance.”
,,Jediný faktor, který vám může poskytnout útočiště či ochranu před škodlivými účinky hněvu a nenávisti je vaše praxe tolerance a trpělivosti.”
/Tenzin Gjatso - dalajlama, Cesta ke štěstí - průvodce dobrým životem/